Zemanův ministr: Západ páchá sebevraždu, padneme pod barbary. Z Evropy udělali smečku toužící po krvi Ruska. Politici vzdali naši budoucnost, to znamená válku

21.07.2015 7:47

CIVILIZACE A MY Exministr vlády Miloše Zemana zodpovědný za tajné služby a někdejší velvyslanec v Moskvě a Kyjevě, Jaroslav Bašta, sice nevidí pravděpodobnost jaderné katastrofy, prorokuje však Evropě osud Římské říše, která padla pod nájezdy barbarů. „Ekonomické a politické elity Západu plánovitě rezignovaly na budoucnost svých zemí a svého lidu. Možná je to záměr – generace bez perspektivy nakonec ochotně půjde do války (a je jedno s kým). To už tu bylo v roce 1914,“ uvádí Bašta pro ParlamentníListy.cz.

Zemanův ministr: Západ páchá sebevraždu, padneme pod barbary. Z Evropy udělali smečku toužící po krvi Ruska. Politici vzdali naši budoucnost, to znamená válku
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Zničený tank u silnice z Luhanska do Krasnodonu
reklama

Od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank, uběhlo už sedm let. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Obávám se, že žádný z vámi použitých termínů nepostihuje skutečnou hloubku současné krize. Západ totiž rezignoval na svou budoucnost, nezáleží mu na životě příštích generací ani na osudu našeho světa. Proto se dnes stáváme lhostejnými svědky asistované sebevraždy západní civilizace. Ekonomické a jim podřízené politické elity se utěšují starým sloganem „Za nás to ještě vydrží“. Zdá se, že z toho důvodu se vyhneme jaderné apokalypse, přednost dostal scénář velmi podobný zániku Říše západořímské, tedy vpád a dominance barbarů.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem a takto nám byl předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Až budou jednou historici hodnotit události počínající v průběhu roku 2012 a pokračující přes naší současnost někam do blízké budoucnosti, nepochybně budou mít velký problém pochopit logiku počínání představitelů politických špiček EU na unijní i národní úrovni. Marně budou hledat racionální důvod, proč se během několika málo měsíců změnili politici, prosazující úspěšně se rozvíjející projekt mírové a prosperující Evropy, v agresivní vlčí smečku toužící po válce a krvi. Možná je napadne, že to udělali proto, aby odvedli pozornost od svého fatálního selhání na jižní hranici unie. Rusko bylo vhodným cílem, protože se již několik století chová velmocensky předvídavě.

Měli bychom se na každou zásadní geopolitickou změnu dívat z perspektivy její úspěšnosti či neúspěšnosti. Pokus o rozšíření EU o Ukrajinu je jasným fiaskem. A co hůře, Evropská unie se mílovými kroky – vzhledem ke krizi v Řecku a vlastně celém Středomoří – přibližuje stavu, v němž byla Ukrajina před Majdanem. Ukrajina se již rozpadá.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat?

Naše malá profesionální armáda se zrodila v idylických dobách, kdy po rozpadu bipolárního světa nehrozilo zdánlivě žádné nebezpečí. O al-Káidě věděli jen zpravodajští odborníci, Rusko bylo slabé a Čína daleko. Pojem hybridní válka se sice vyskytoval v učebnicích a na počátku devadesátých let se touto problematikou zabývali i na tehdejším československém ministerstvu obrany, ale pak zvítězila idea kolektivní bezpečnosti, v níž představa, že by česká armáda měla po nějakou dobu sama hájit svoji zemi neměla (a doposud nemá) místo. V podstatě máme expediční sbor, jaký se původně používal pro války v koloniích. My i celá Evropa jsme z tohoto pohledu bezbranní. A v tzv. Islámském státě to dobře vědí.

Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva? A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

V tomto ohledu bych nebyl tak skeptický. Bude-li vůle se bránit proti tomu, co nám hrozí ze strany stoupenců fundamentalistického islámu, máme technické i personální předpoklady v řádu týdnů vytvořit funkční domobranu, která bude čelit většině hrozeb plynoucích z hybridní války.

Nad ruským nebezpečím v současné době převládá nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: polovinu Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má ve svých základech povinnost dobýt celý svět. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Jednou ze základních povinností každého muslima, který se ocitne v zemi jiné víry, je změnit ji na zemi islámskou. Pokud se mu to nepodaří, má se vrátit domů. Volba prostředků, kterými bude přesvědčovat nevěřící, je dost široká. U fundamentalistů má přednost meč a oheň před dobrým slovem. A tzv. Islámský stát se již dávno stal útočištěm frustrátů. Jako vždy v dějinách, krutost pramení z pocitu méněcennosti. Takové anticivilizační hrozbě Evropa ještě nikdy nečelila.

Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme, a místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpetace?

To, co citujete, je muslimský pohled na problém. Islamismus je ideologie, asi jedna z nejtotalitnějších v lidské historii. Neponechává člověku prakticky žádnou svobodu ani soukromí, tak jak ho chápeme my. Znám případ Íránce žijícího v Čechách, který kdysi jel domů navštívit rodiče. Na záchodě u benzinky močil ve stoje, nikoliv v podřepu. Viděl jej příslušník náboženské policie, takže skončil ve vězení, protože urazil Alláha. To jen na okraj, co nás také může čekat, až přijmeme ten vytoužený milion uprchlíků.

Problém je v něčem podstatnějším: vzpomínám si na debatu s jedním arabským náměstkem ministra zahraničních věcí kolem karikatur proroka Mohameda. Dostal jsem od něho následující otázku: „Já jsem umírněný muslim, ale za islám bych bez váhání položil život. A za co jste ochotni položit život vy, Evropané?“ Má odpověď zněla, že za svobodu, včetně svobody slova, abychom mohli žít, tak jak jsme si za ta staletí zvykli. Snad tomu tak bude i v praxi, ne jen v diskuzi.

Migrace, zásadní téma současnosti. Například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím v Evropě vedeme v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňují ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?

V úvodu jsem psal, že jsme svědky asistované sebevraždy západní civilizace. Toto je jeden z jejích velmi markantních projevů.Touha po afrikanizaci Evropy je jen civilizovanější formou téže frustrace, která vede mladé muže a ženy ze Západu do armády Islámského státu. Frustráti všech zemí se nakonec pod tím černým praporem spojí. Počítejme s tím a připravme se na to.

Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008, některé evropské země jsou katastrofálně předlužené a zejména ty v jižní Evropě trpí příšernou mírou nezaměstnanosti, zvláště mladých. Jaká ekonomická budoucnost čeká dnešní mládež v Evropě? Vzhledem ke katastrofám, o kterých se mluví, a vzhledem k odlivu pracovních míst jinam? Jsou Asiaté, zejména Čínané, tak hbití, pracovití a nedostižní, že před nimi neobstojíme? Zvykli jsme si na pohodlný život na dluh s tím, že se nemusíme o nic snažit?

Vše, o čem se ve své otázce zmiňujete, představuje důsledek toho, že ekonomické a politické elity Západu plánovitě rezignovaly na budoucnost svých zemí a svého lidu. Možná je to záměr – generace bez perspektivy nakonec ochotně půjde do války (a je jedno s kým). To už tu bylo v roce 1914...

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, jaká kdy byla. Nicméně, je to dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace před nimi? Umíme informace správně třídit? Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice?

Na rozdíl od středověku, většina těch dnešních informací je nedůležitá. A moderní technologie výrazným způsobem snížily lidskou inteligenci, jak dokázal profesor Manfred Spritzer ve své knize Digitální demence. Lepší potvrzení jeho teorie než chování voličů či politických aktivistů těžko najdeme.

Naše česká společnost, 25 let svobodná, je nyní, jak s radostí opakuje establishment, ukotvená v západním světě... Do jaké míry naplňujeme potenciál toho, co bychom mohli mít a čím bychom mohli být? Jak mizí následky komunismu? Po úvaze, co jsme za posledních 25 let udělali dobře a co špatně? Co mělo podle vás přijít po roce 1989, a pokud nepřišlo, kdo může za to, že to tak bylo? Havel, Klaus, Zeman a další... Kdo nám politicky uškodil a kdo prospěl?

Nakonec těch posledních 25 let nebylo tak špatných... Jenže nyní jsme na rozcestí a z pohledu toho, co nám hrozí, je celkem jedno, jaké chyby nebo geniální počiny jsme spáchali. Od svých ruských přátel vím, že krize se pozná dle toho, že se objeví dvě otázky. Ta první je: „Co dělat?“ A druhá: „Kdo za to může?“ Na první otázku se většinou nenašla rozumná odpověď; a ta druhá je zbytečná. Zmínění státníci dělali, co mohli. A nelze jim vyčítat to, jak si počínají dnešní evropští i čeští politici, kteří se plně soustřeďují jen na jediné – na to, aby ještě nějaký čas pobírali gáži.

Žijeme mezi Západem a Ruskem. S oběma stranami jsme si zažili dobré i zlé. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí, když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem – buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součástí BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda? A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?

Pokud jde o Rusko, tak jako historik vidím jediné poučení z dějin – být sousedem této velké země znamená být dostatečně silný a stále ve střehu. Skandinávci o tom vědí své. My to máme o poznání snazší. A obecně platí, že se sousedy musíme vycházet po dobrém. Čím jsou dále, tím je to jednodušší. S Německem problémy zatím nejsou. Ovšem běda, kdybychom se dostali do situace Řecka...


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ze Senátu se stal skanzen zamindrákovaných, zoufá si veterán komory Jaroslav Doubrava. Sluníčkáři a psychopati potřebují svojí Českou televizi

19:39 Ze Senátu se stal skanzen zamindrákovaných, zoufá si veterán komory Jaroslav Doubrava. Sluníčkáři a psychopati potřebují svojí Českou televizi

ROZHOVOR „Ze Senátu se stal více méně skanzen zamindrákovaných pyšných lidí považujících jen ten svů…