Zkušený bankéř: Řekové vylákali půjčky podvodem. Nikdy neměli patřit do eurozóny. Klobouk dolů, pane Fico

Od jásotu řeckého obyvatelstva po odmítnutí podmínek věřitelů v tamním referendu neuplynuly ani tři týdny a země je obrazně i doslova na kolenou. V noci ze středy na čtvrtek schválil řecký parlament druhý balík strukturálních reforem, které požadují věřitelé výměnou za příslib nového mezinárodního záchranného programu pro předlužené Řecko. Atény se minulý týden po celonočním summitu v Bruselu dohodly s eurozónou na zahájení rozhovorů o novém záchranném programu v objemu až 86 miliard eur. Podmínkou vyjednávání s věřiteli o této pomoci však bylo, aby řečtí poslanci schválili ekonomické reformy a úsporná opatření, k čemuž už ve dvou krocích došlo.

Převažujícím názorem na příčiny finančních potíží Řecka je, že jeho obyvatelstvo si dlouhodobě žilo nad poměry s přesvědčením, že „to nějak dopadne“. Ale nechybí ani hlasy, že počátky řecké krize jsou spjaty s tím, jak francouzské a německé banky úvěrovaly řeckou ekonomiku, a to jak soukromý, tak veřejný sektor. Podle nich mají odpovědnost obě strany – ten, kdo si půjčuje, i ten, kdo půjčuje. Ekonomka Ilona Švihlíková tvrdí, že hlavní vinu na rostoucím dluhu Řecka mají věřitelé, ale i bývalé řecké vlády, které akceptovaly podmínky půjček. Expert v oboru financí a mezinárodních ekonomických vztahů Bohumil Studýnka je však přesvědčen, že půjčky byly vylákány Řeky podvodem a z nezodpovědnosti.

Na dluhy musí být dva, ne jen krvelačné a nelítostné kapitalistické banky

„Nedá se jen říct a podsunovat výrok, že Řecku ‚napůjčovaly‘ nebo ‚vnutily‘ úvěry krvelačné a nelítostné kapitalistické banky. Na dluh musí být vždycky dva. A ne pod nátlakem, což problémem žádné ze stran nebylo. Řekové si půjčovali zcela dobrovolně a nadbytečně,“ zdůrazňuje pro ParlamentníListy.cz Bohumil Studýnka, jenž v minulých letech zastával funkci generálního ředitele GE pro Česko a Slovensko, výkonného ředitele Deutsche Bank AG Praha nebo také poradce v ústředí Deutsche Bank. Je autorem řady odborných textů a knih, po roce 1990 působil také jako náměstek ministra pro hospodářskou politiku.

„Řecké dluhy byly napřed nasekány Řeky neúměrně jejich výkonu a zásluhám a zcela rozhazovačně spotřebovány a projedeny v systému. Pak byly jen technicky přefinancovány ze soukromých finančních institucí věřitelských zemí na jejich společný mezinárodní veřejný sektor EU, ECB, EFSF, ESM a mimo pak také na Mezinárodní měnový fond. Jejich nesplácení, nesplatitelnost a garance za ně je věcí eurozónních – a bohužel ale do jisté míry i celounijních, včetně českých – daňových poplatníků. A rozhodně pak evropských voličů, kteří ani poplatníky nemusí být – jsa často jen přímými daňovými saldo-čistými konzumenty,“ poukazuje Bohumil Studýnka.

Řekové se chovali jako mazaní obchodníčci na tržišti

Pro dramaticky zadluženou zemi má jen slova kritiky. „Dá se říci, že půjčky byly vylákány Řeky podvodem, z nezodpovědnosti a s vědomím zavádějícího krytí credit risk i country risk dříve podvodně vylákaným přístupem k eurozóně, kam Řecko nikdy nemělo patřit. Eurozóna byla tedy pro úplnost rovněž závadně a neekonomicky instalována jako politický projekt a chtění, který nebyl opřen o realitu a smysluplnost. Nicméně stále bylo předpokládáno chování členů eurozóny jako členů v elitním gentlemenském klubu. Nikoli levantinsky vychytralé a zavádějící v omyl – tedy podvodem. Řekové se chovali jako mazaní obchodníčci na kdejakém súku, tedy tržišti, někde ve východním Středomoří,“ tvrdí ekonom.

Rozhodně to prý nelze vidět jen tak zjednodušeně, že mezinárodní banky zapůjčovaly Řecku obrovské a v podstatě nesplatitelné sumy bez rozmyslu. „Spoléhaly se na ratingové agentury, které nemohly předpokládat, že suverénní dlužník jedná nikoli v dobré víře, ale se záměrem zneužít očekávané slušné chování v elitním klubu. Banky nejsou žádná charita, ani holubice, tedy úplně bílé, ale na druhou stranu rozhodně tedy ne apriori loupežníci. Nikdo neočekával, že suverénní stát, člen Evropské unie, člen NATO, jedna z kolébek bankovnictví od starověku se bude chovat jako bezskrupulozní trhovec a kupčík,“ poznamenává Bohumil Studýnka.

Neveřejné informace o zadlužené zemi byly využity k nemravným ziskům

Naopak připomíná, že banky postupují podle pravidel pro řízení rizika profesionálně. „Mají na to interní předpisy, národní a mezinárodní regulace a ratingové agentury, ale také zdravý rozum. Nejsou to podvodníci. Alespoň většina z nich minimálně ne. Tedy kromě těch investičních bank, které Řecku podvodný vstup do eurozony vymyslely a na trzích to zdání způsobilosti realizovaly. A nechaly si jej zaplatit. A při vědomí ‚insider information‘ také realizovaly ze svých ‚řeckých‘ operací mimořádné a nemravné zisky,“ konstatuje zkušený bankéř.

V té souvislosti zmiňuje, že skotský ekonom Adam Smith ve svém pojednání o bohatství národů už před více než dvěma sty lety popsal, že práce pekaře, sládka či řezníka není vedena jejich altruismem a charitou nám zajistit dobrý oběd, ale přiměřenou ziskovou kalkulací. „Ta jim umožňuje provozovat svoji živnost a přes neviditelnou ruku trhu pak celé společnosti její rozvoj a pokračování. Ani banky nejsou nijak jinak motivovány. Dělají, co se od nich předpokládá. A společnost pak funguje. Ale nesmí mít na straně klienta apriorní podvodníčky ze súku,“ říká pro ParlamentníListy.cz Bohumil Studýnka.

Více Evropy slouží jen jako kouřová clona pro ochranu národních zájmů

Banky byly podle něj uvedeny v omyl aktivně Řeky a spoléháním na dosud nevyzkoušenou, ale v dobré víře logickou konstrukci společné měny, měnové zóny a jejích mechanismů regulace konané prý zodpovědnými a ctihodnými eurofunkcionáři, úředníky, centrálními bankéři a ekonomy. „Národní představitelé vedoucích států eurozóny pak po oficiálním provalení a zveřejnění řeckého podvodu po roce 2009 zcela přirozeně a v tichosti ve svých výlučně národních – a nikoli falešně deklarovaných eurofederativních – zájmech zorganizovali přesun projedeného – a deklarovaného za nesplatitelný – řeckého dluhu z jejich národních privátních věřitelských velkobank na mezinárodní a zejména eurounijní veřejné instituce,“ vysvětluje odborník na finance.

Tehdejší i dnešní řeči o nutnosti „více Evropy“ a celoevropské vládě, daních, financích i obraně považuje proto jen za dýmovnici vypouštěnou pro ochranu národních zájmů některých zemí Evropské unie. „Podobný manévr zde již pro historické souvislosti proběhl v minulosti. V osmdesátých letech si některé země tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci napůjčovaly pro svoji vnitřní nadvýkonovou spotřebu a investiční rozhazovačnost bez ohledu na kapacitu splácet vysoké volnoměnové zahraniční zadlužení skoro nesplatitelné sumy. Ty země nechci explicitně jmenovat, ale jedině Československo a NDR si zachovaly zodpovědnost a nezadlužovaly se nad přiměřené úrovně,“ upozorňuje Bohumil Studýnka.

Zodpovědné myšlení a konání orgánů eurozóny a samotné EU je chimérou

Tyto země šidily světový bankovní trh odkazem na jakousi superzáruku pro případ nesplácení ve formě očekávaného sovětského „úvěrového deštníku“, i když žádný takový nikdy neexistoval. „Rusové to nikdy neslibovali. Ani to ovšem nikomu pochopitelně proaktivně nevyvraceli. Tehdejší sovětské Rusko nemělo ani vnitřní měnu, která by splňovala ty nejzákladnější funkce peněz. V RVHP deklarovaný systém mezinárodně ‚převoditelného rublu‘ byl jen předstíranou chimérou pro vlastní členy a pro mezinárodní propagandu. Zdá se ovšem, že stejnou chimérou je centrální zodpovědné myšlení a konání orgánů a činitelů eurozóny a samotné Evropské unie dnes. De facto vždy jsou některé národní zájmy přednostní. Ale neříká se to nahlas,“ podotýká ekonom.

Pro analogii s nynější situací se vydává do dávné, ale i zcela nedávné historie. „V roce 1815 u Waterloo odpověděla Napoleonova Stará garda Angličanům při výzvě ke vzdání se v posledních obranných čtvercích slovem ‚merde‘. V roce 1944 dne 22. prosince pak v Němci totálně obklíčeném Bastogne při bitvě v Ardenách vzkázal americký velitel brigádní generál Anthony Clement ‚Nuts‘ McAuliffe německým parlamentářům na výzvu ke vzdání se jednoslovnou odpověď: ‚Nuts!‘ Takovou jednoznačnou rozhodnost v současné situaci prokázal jako hlava národní výkonné moci jen slovenský premiér Robert Fico,“ všímá si Bohumil Studýnka.

Klobouk dolů před slovenským premiérem ve světě plném lhářů

Předseda slovenské vlády totiž prohlásil, že začíná být nervózní, protože cítí odklon od závěrů přijatých na summitu eurozóny, kde se členské země dohodly, že nesouhlasí s jakýmkoli odpisem řeckého dluhu. „Chci to říct jasně. Slovensko bude vždy principiálně odmítat jakýkoli odpis dluhu Řecka,“ uvedl Robert Fico v reakci na prohlášení představitelů MMF, že Atény budou potřebovat odpis části dluhu. „Nutno říci: ‚Klobouk dolů a díky, pane Fico‘,“ vzkazuje bývalý bankéř s tím, že při dobré vůli není možné analýzu řeckého vývoje posledních let seriózně opřít o žádný výrok, prohlášení nebo deklaraci poctivého úmyslu a zájmu o řešení řeckého řádově přebobtnalého dluhu.

A tak zbývá se pro poučení obrátit až do roku 600 před naším letopočtem. „Tehdy filosof, Řek, Kréťan, Epimenidés z Knóssu, vyslovil svůj názor na vlastní krajany, a tím i sebe samého, později proslulý jako Epimenidův paradox: ‚Všichni Kréťané jsou lháři.‘ Sám ovšem byl Kréťan. O řadu století se dokumentačně paradox objevuje v Novém Zákoně, list Titovi II. 12–13: ‚Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl, že Kréťané jsou vždycky lháři, zlé šelmy, břicha líná‘. Aktuálně se jmenuje dnešní Epimenidés nejspíš nějak současně a jeho ‚filosofickou školou‘ je pak pragmatický nehorázný a vyděračský neomarxismus,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Bohumil Studýnka.