Zvrácení kněží a mafie. Vatikán se otřásá v základech. Papež prý věděl o sexuálních zločinech svého důvěrného spolupracovníka a nic neudělal. Je toho ale víc… Znalec církve hovoří

Papeže Františka vyzval k rezignaci bývalý velvyslanec Vatikánu ve Washingtonu Carlo Maria Vigano kvůli sexuálnímu zneužívání ze strany kněží. „V této mimořádně dramatické chvíli pro církev musí uznat své chyby a v souladu s proklamovaným principem nulové tolerance musí být papež František tím prvním, kdo půjde příkladem kardinálům a biskupům, kteří kryli McCarrickovo zneužívání, a spolu s nimi rezignuje.“ Nese papež odpovědnost? Jak blízko k sobě měli McCarrick a papež? Kryl papež sexuální zneužívání?

V první řadě je třeba říci, že veřejná výzva takto vysoce postavené církevní osoby k abdikaci papeže je zcela bezprecedentní a svědčí o tom, že se Františkův pontifikát otřásá v základech. Což ale neznamená, že pod tíhou posledních událostí nutně zkolabuje – Bergoglio i jeho klika udělají vše pro to, aby byl jimi nastoupený kurz zachován.

Ale abych odpověděl na vaši otázku – podle svědectví arcibiskupa Vigana věděl František o McCarrickových sexuálních zločinech od 23. června 2013. Navzdory poskytnutým informacím zrušil církevní tresty uvalené na amerického kardinála papežem Benediktem XVI. (je třeba dodat, že je McCarrick ignoroval a Benedikt záhadně neuplatňoval) a učinil z něj jednoho ze svých nejbližších poradců. Františkem jmenovaní američtí biskupové nebyli doporučení, jak je zvykem, nunciem, ale právě McCarrickem. Přitom jak chicagský Cupich, tak newarský Tobin patří ke krajně liberálnímu křídlu propagujícímu mimo jiné i LGBT agendu.

To ale není jediný příklad. Papež František I. se na cestě po své rodné Jižní Americe na začátku roku zastal chilského biskupa Juana Barrose, který byl v minulosti obviněn z nápomoci při ututlání sexuálního obtěžování mladistvých svým přítelem, kněžím Fernandem Karadimou. Papež uvedl, že neexistují věrohodné důkazy o takovém konání biskupa. Nyní se však objevily zprávy o tom, že papež dostal již v roce 2015 dopis od jedné z obětí – Chilana Juana Carlose Cruze...

Takových případů je celá řada. Kromě toho vámi zmíněného zde máme aféru blízkého Františkova spolupracovníka Mons. Riccy, kterého učinil svým zástupcem ve vatikánské bance, důvodně podezřelého ze sexuálních deliktů v době svého působení v Uruguayi. Známý je též případ P. Inzoliho, přezdívaného pro svoji lásku k rychlým autům a marnotratnému životnímu stylu Don Mercedes, kterého František zbavil předchozích církevních trestů udělených za prokázané zneužívání mladých chlapců. K jejich opětovnému uvalení byl donucen až poté, co byl P. Inzoli odsouzen italským soudem k trestu odnětí svobody.

Papež František vyzval církev ke kajícnosti…

To máte pravdu. Ale již zapomněl rozlišit, kdo by se tu měl kát. Vyzval k pokání celé církevní společenství, jako by za daný stav věcí byli vinni všichni katolíci, nejen ti, kdo tuto zločinnou praxi vykonávali, umožňovali či kryli. Františkova výzva je tak v lepším případě pseudo zbožným nedorozuměním, v horším případě cynickou a zlovolnou mystifikací. Co z těchto dvou možností platí, nechám na posouzení Pánu Bohu.

Tomáš Halík naopak vyzval církev k obraně papeže Františka…

To se dalo čekat. Do své sebeprezentace coby Františkova oddaného spojence a jeho hlásné trouby v české církvi nainvestoval tolik, že se nyní nemůže tvářit nezaujatě. V loňském roce zorganizoval spolu s rakouským teologem Zulehnerem petici na podporu progresivního Františkova kurzu, pod níž získal podpisy mnoha známých odpůrců různých aspektů katolického učení. A jak je pro revolucionáře typické, každou krizi se snaží využít ve svůj prospěch. A tak Zulehner volá po větší decentralizaci církve, která by jim umožnila prosazovat určité změny v nauce i praxi snadněji, než když jsou prováděny centrálně. Právě touto cestou chce prosadit nejen kněžské svěcení ženatých mužů, ale i žen, právě těmito prostředky budou chtít církevní liberálové řešit současnou „pedofilní aféru“. Nikoli návratem ke Kristově nauce a tradici, ale posunem k ještě větší modernizaci církve. Co nešlo silou, zkusí prosadit ještě větší silou. Jeden příklad za všechny: Na základě tvrzení, že když kněží nemohou žít aktivním pohlavním životem, aby mohli bez obav uvolňovat svoji nahromaděnou sexuální energii, volají již delší dobu po zrušení kněžského celibátu.

Bylo by dobré, kdyby papež František rezignoval?

Určitě ano. Bylo by však naivní si myslet, že s jeho odchodem by odezněla i dnešní církevní krize. František není její příčinou, jen jejím jedovatým plodem. A ta krize není pedofilní, nýbrž morální a nauková.

V jakém směru?

Dovolím si to krátce vysvětlit. V první řadě to, co je v médiích označováno za pedofilii, je ve skutečnosti homosexualita. Ze zveřejněných zpráv lze snadno vyvodit, že oběťmi zvrácených kněží nejsou batolata, ale starší chlapci a mladí muži. A co je podstatné – počet znásilněných dívek je ve srovnání s chlapci minimální. Pokud by tedy chtěla církev účinně bojovat proti „pedofilii v sutaně“, musela by rázně zakročit proti kněžím s homosexuálními sklony. Neumožnit jim vstup do kněžského semináře, jejich vysvěcení a následné působení v pastoraci. To by ovšem vedlo, alespoň v těch nejpokrokovějších společnostech liberálního Západu, k více či méně otevřenému pronásledování ze strany státní moci. Teprve pak by se ukázalo, kolik je mezi pokřtěnými opravdových katolíků…

Ve svých textech občas hovoříte o existenci homosexuální mafie v církvi. O co jde? Jak je tato mafie mocná, kdy začala projevovat svůj vliv a kde je příčina jejího vzestupu?

Jde o po desetiletí systematicky budované vazby mezi homosexuály v papežské kurii, mezi biskupy, kněžími a seminaristy. Některé kněžské semináře jsou od přijímacího řízení až po okamžik vysvěcení řízeny tak, aby se jim normální, zdravě se vyvíjející mladí muži raději vyhnuli. Mnoho takových příběhů je zdokumentováno v dnes již slavné knize Michaela S. Rose Goodbye! Good Men – How Catholic Semaries Turned Away Two Generations of Vocations from the Prieshood (Sbohem, dobří muži – jak katolické semináře odvrátily dvě generace od kněžského povolání). Kdo se chce důkladněji seznámit se vznikem a působením homolobby v církvi, toho si dovolím odkázat na text polského kněze P. Dariusze Oka.

Jak jsem již naznačil v předchozí odpovědi – příčina vzestupu sodomitské mafie úzce souvisí s celkovým vývojem v západní společnosti a vlivem, který má na katolickou církev. To, že se moderní sexuální revoluce odehrává ve stejnou dobu jako modernizační II. vatikánský koncil (1962–1965), není žádná náhoda. Papež Jan XXIII., který koncil i přes výhrady konzervativněji smýšlející části kurie svolal, otevřeně hovořil o potřebě takzvaného aggiornamenta, tedy zdnešnění, přizpůsobení se duchu doby. V této linii pak pokračoval i druhý papež koncilu, Pavel VI., odpovědný za rozsáhlou devastaci vinice Páně na poli liturgie, i další nástupci na papežském stolci, kteří se v té či oné oblasti víry či mravů od katolické tradice odkláněli.

Tento vývoj v církvi koresponduje s varováním papeže Pia X. z počátku 20. století, který již tehdy varoval před nebezpečím infiltrace církve liberálním smýšlením. Základní východiska jím odsouzeného myšlenkového směru – modernismu – shrnul v encyklice Pascendi dominici gregis (1907). Jedním z dogmat tohoto dnes určujícího myšlenkového směru v katolické církvi je proměnlivost pravdy – a tedy i nauky. To, co bylo platné a závazné včera, nemusí být platné a závazné dnes. Doba se mění – a pravda s ní. V zásadě obyčejný relativismus, jen intelektuálně vyšperkovaný progresivními teology. Není nic překvapivého na tom, že všichni „katoličtí“ propagátoři změn v pohledu církve na homosexualitu jsou zároveň modernisté…

Hovořilo se o tom, že za rezignací Benedikta XVI. byli právě homosexuální „vlci“…

Je to jedno z možných vysvětlení. Kolem Benediktovy rezignace je totiž tolik nejasností a podivností, že nějakého jednoznačného závěru se asi nikdy nedobereme. Fakt je ten, že krátce před ohlášením své abdikace obdržel více než třísetstránkový tajný spis, údajně obsahující důkazy o závažných sexuálních deliktech vysoce postavených osob a jejich kompliců a provázanosti homosexuální mafie s určitými finančními kruhy v rámci Institutu náboženských děl, ergo pověstmi opředené vatikánské banky. Dva dny před oficiálním odchodem Benedikta XVI. z papežského stolce vatikánské tiskové středisko vydalo prohlášení, v němž stálo: „Svatý otec se rozhodl, že dokumenty tohoto vyšetřování, které jsou známy jenom jemu, zůstanou k dispozici výhradně novému papeži.“ Tedy Františkovi, o jehož zvolení usilovalo krajně progresivní křídlo již na konkláve, z níž jako „vítěz“ vzešel kardinál Ratzinger. Od chvíle, kdy z papežské lodžie překvapivě zaznělo ono neobvyklé „buon giorno“, jsme o tomto třaskavém dokumentu již neslyšeli ani slovo.

Papež František nedávno posvětil změnu katechismu, v němž je trest smrti nepřípustný…

Katechismus katolické církve není závazným dokumentem na způsob slavnostních věroučných prohlášení. František, stejně jako jakýkoli jiný papež, nemá pravomoc měnit katolickou nauku – a principiální oprávněnost trestu smrti k ní patří. Svědčí o tom jak Bible, tak církevní učení předchozích staletí. Hovoří-li obránci Františkova kroku o postupném vývoji nauky, jen tím dokládají, jak hluboce podléhají výše zmíněnému modernismu. O vývoji na poli nauky lze hovořit jen v tom smyslu, že dochází k prohloubenému poznání určitých pravd, nikoli k podstatné změně jejich obsahu. Pokud se církev po staletí mýlila v mravním hodnocení trestu smrti, proč by se podobně nemýlila například v otázce potratů, eutanázie či námi diskutovaného homosexuálního chování? Františkovo novátorství na poli nauky je tedy třeba považovat za jednoznačně škodlivé a destruktivní.

Je podle vašeho soukromého názoru papež František heretik? V čem podle vás popírá učení církve?

Na tuto otázku neumím dát jednoznačnou odpověď. Prohlásit někoho za heretika může jen církevní autorita a tou já naštěstí nejsem. Navíc v církvi není autorita vyšší, než je autorita papeže, proto tu není nikdo, kdo by jej nyní mohl právoplatně odsoudit, či dokonce zbavit papežského úřadu. Ovšem něco jiného je tvrzení, že se František dopustil heretických či herezi blízkých výroků. Zda je však pronesl s úmyslem učit jinak, než jak učí katolická církev – za takové situace by byl heretikem nejen materiálním, ale i formálním – to opravdu nejsem schopen posoudit. A kterými výroky se měl dostat do konfliktu s učením církve? Je jich tolik, že nepovažuji za možné je v tomto jediném rozhovoru vyjmenovat. V zásadě neuplyne týden, aby neřekl něco, nad čím věroučně poučený věřící kroutí hlavou.

Jak lze napravit obraz a stav církve a minimalizovat sexuální obtěžování?

Jedině opuštěním modernismu, návratem k tradici a důrazem na svatost života. Vše ostatní z toho přirozeně – či vlastně nadpřirozeně – vyplyne.