Otázka pro poslance Miroslava Grebeníčka: Jaký byl důvod vaší neúčasti na pietním aktu ve sněmovně k úmrtí Václava Havla. Jeden z deníků vás v té souvislosti kádroval jako zosobnění údajného stalinistického křídla v KSČM.

Smrt člověka je vždycky smutná. Zejména pro jeho nejbližší a ty, kdo se s ním blíže poznali, nebo si k němu našli silnější vztah. Pak je  tu, pokud to rodina připustí nebo si to dokonce  vyžádá,  ještě i protokol, který umožňuje formalizovanou účast i formální pietu. Z těch pro rodinu a lidi blízké nejsmutnějších okamžiků by se ale ani v tomto případě  nikdy nemělo stát pouhé politické divadlo nebo obchodní a dokonce kariérní záležitost, kdy se účast či neúčast bude vynucovat nebo známkovat. Není to v takových okamžicích slušné, a to tím spíše, když se to bodování a vyhodnocování „povinné“ účasti spojí s trapným nálepkováním.

V jistém deníku, mám-li odpovědět na druhou část otázky, jsem si za léta v politice zvykl na leccos včetně okopávání kotníků. Podle Práva už jsem byl konzervativec, podruhé moderně levicový a teď zas vytahují účelovou nálepku stalinisty. Vždycky to měli „srovnané“. Chci ale být  poctivý ke spoluobčanům a předejít dalším spekulacím. S Václavem Havlem  jsem měl možnost několikrát jednat. V té souvislosti chci připomenout jedno. Kdyby na místě prezidenta Havla byl člověk schopný demokratické diskuse a nadstranického přístupu, ochotný plně respektovat a hájit Ústavu a Listinu základních práv a svobod, mohly být škody napáchané autoritářskými vládami přece jen menší. Vždyť právě letitá nemožnost dialogu, cenzura politických hlasů opozice a nezávislých odborníků je jednou z příčin hluboké politické, ekonomické, sociální a morální krize české společnosti těchto dnů.