Stát nemá na nic podstatného a všechna břemena leží na bedrech občanů. Estonci jsou ovšem houževnatý národ, které se nijak netrápí tím, že je málo početný. Slabinou je zejména energetická závislost na Rusku, stejně jako u jiných baltských států a také to, že se v Estonsku toho mnoho nevyrábí. Z dovozů ještě žádná ekonomika nezbohatla.

Vůči ruské menšině se nepostupuje nijak v rukavičkách, i když rusky mluvících občanů (ne všichn i Rusové v baltských zemích mají občanský statut) je v EU údajně 6 milionů. V Estonsku vládli postupně Dánové, Švédi, Tallinn (dříve Reval) byl hanzovním městem a němečtí (případně livonští) rytíři hodně určovali spolu s Hanzou kulturní ráz země. Ale pro mne je symbolem Estonska skromný, byť světoznámý hudební skladatel Arvo Pärt (narodil se 11. 9. 1935 v Paide v Estonsku). Zpočátku se využíval modernistické přístupy jako je dodekafonie, aleatoriku, sonoralismus, atd., stavěl na kolážích, ale postupně se vyhraňoval styl apirituálního minimalismu (kam bývá řazen i Polák Henryk Górecki), který on sám pokřtil na tintinnabuli, tedy zvonky.

Jeho práce staví na jednoduchých trojzvucích. Okouzluje ho krása tichého zvuku, výpověďní hodnota ticha, prostota a řád. Aby zaujal, nepotřebuje rafinovanost. Jeho víra ho vede ke snaze o oproštěnost a bezprostřednost prožitků nitra. Tento ponor do niternosti klade proti upachtěnosti a hektičnosti dnešního světa. I když skládal hudbu v letech 1958-1967 pro estonskou televizi, v roce 1963 ukončil i své hudební vzdělání, přesto byla jeho hudba chápána spíše jako opozice proti sovětské oficiální kulturní politice, která připustila do veřejného prostoru například Rachmaninovu duchovní hudbu teprve v osmdesátátých letech minulého století. Tim spíše stál na okraji Arvo Pärt, který neskrýval svou inspiraci a poučenost středověkem.

Prostota, bezprostřednost  a niterný ponor, to je velký estonský mistr. Je dobře, že na půdě posledního královéhradeckého hudebního festivalu dostalo jeho dílo velký prostor, stejně jako další díla z kulturního okruhu baltských národů. Arvo Pärt přináší optimistické poselství: velké hodnoty mohou vznikat i na půdě malých národních společenství. Záleží jen na opravdovosti, na pathosu pravdy. Tedy na tom, co postmoderní časy popíraly. Marně.

Květina severu