Dne 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí upálil Jan Palach, aby se pokusil probudit českou společnost z letargie, do které upadala po sovětské okupaci a nastupují bolševické normalizaci. Mladý student citlivě viděl, jak rychle mizí původní odhodlání národa bránit se ruským okupantům, jak postupně selhávají české elity a jak se většina obyvatel hrbí, krčí a upadá do pasivity. Palach se s tím odmítl smířit a veřejně obětoval to nejcennější, co měl – vlastní život.

Tváří v tvář tomuto statečnému protestu český národ oněměl. Palachův pohřeb se stal možná největší tichou demonstrací v našich dějinách. Ale občany neprobudil z mlčení ani Palach, ani jeho následovník Jan Zajíc. Tísnivou atmosféry té doby asi nejlépe připomněl vloni uvedený psychothriller polské filmové režisérky Agnieszky Hollandové, která v Praze tehdy studovala a osobně zakusila klima normalizačního Československa.

Když jsme s Chartou 77 a dalšími nezávislými sdruženími plánovali na podzim 1988 veřejná protirežimní vystoupení, bylo 20. výročí Palachova šokujícího činu přirozenou volbou. Úřadům jsme oznámili konání pietní vzpomínky na Václavském náměstí, ve sklepích jsme tiskli letáky a po nocích je rozhazovali do schránek a přes Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky jsme šířili éterem organizační informace. Mobily ani internet ještě nebyly k dispozici, ale to nebylo na překážku. Sochaře Olbrama Zoubka, který kdysi snímal Palachovu posmrtnou masku, jsme požádali, aby zhotovil její kopii. Chtěli jsme ji umístit ve Všetatech, kde se Palach narodil a kam jsme chtěli na závěr týdne uspořádat národní pouť. Zkrátka jsme doufali, že vzpomínka na Jana Palacha začne českou veřejnost konečně probouzet ze spánku.