Ferjenčík (ČPS): Budoucnost demokracie v informační společnosti

Předmět „Budoucnost demokracie“ mě přivedl na možné vysvětlení frustrace, která nyní panuje v české společnosti. Na jedné straně jsou informace bezprecedentně dostupné, ovšem vliv současného informovaného občana na situaci v zemi není o mnoho větší, než jaký byl vliv neinformovaného občana v minulosti. Je míra vlivu skutečně tak nízká? A existuje cesta, jak z této pasti ven?

Internet přinesl informační revoluci, vědění a znalosti jsou dostupné jako dosud nikdy. S pomocí blogů člověk získává alternativní zdroj informací odlišný od mediálního mainstreamu. Lidé mají mnohem širší okruhy známých než kdy dříve a dokonce i na úrovni státní správy a samosprávy došlo ke značnému rozvolnění informačního monopolu díky zákonu o svobodném přístupu k informacím.

Příkladem bezprecedentní dostupnosti informací je i předmět Budoucnost demokracie sám. Získali jsme v jeho rámci možnost setkat se tváří v tvář s lidmi, kteří naši společnost výrazně ovlivňují (povětšinou ideově). Ani přední politici dnes ovšem nejsou pro běžné vysokoškolské studenty nedostupní. Kdo jen trochu chce, může navštívit přednášku bývalého premiéra, většinu senátorů je poměrně snadné osobně zastihnout a ani ministři nejsou nedosažitelní.

Nyní však přichází zdroj frustrace. Každý, kdo se osobně zná s pár novináři, úředníky nebo alespoň trochu neformálně s nějakými i komunálními politiky, dojde velmi rychle k závěru, že demokracie u nás nepanuje. Optimista stávající režim nazve spíše kleptokracií s demokratickou fasádou, pesimista potom oligarchií několika (desítek) kmotrů. Frustraci navíc umocňuje to, že média, která by měla na tristní stav demokracie upozorňovat, nafukují banality, vytvářejí umělé kauzy a mnoho podstatných věcí zcela ignorují.

Jsem přesvědčen, že by s tímto popisným úvodem zřejmě souhlasila podstatná část účastníků kurzu. Kromě všeobecné skleslosti se ovšem předmětem vinula klíčová otázka. Co s tím?

Ještě než začneme zachraňovat svět, je vhodné položit si otázku, proč se o to vůbec pokoušet. Vláda úzké elity přece reálně panovala během celých moderních dějin (s výjimkou krátkých porevolučních období, než vznikla nová mocenská elita). Proč by se naše společnost měla lišit?

První důvod, proč jsem přesvědčen, že rezignace na demokracii není na místě, je princip, který zmínil pan Romancov. Pokud stát vybírá daně, musí zdaňovaným dát alespoň nějaký podíl na moci. Vzhledem k tomu, že v naší společnosti platí daně všichni skrze DPH a daně spotřební (ano, i chudí Romové), jeví se jako nepřijatelné, aby občané neměli podíl na vládě.

Druhý argument se může jevit lehce přitažený za vlasy, obávám se ovšem, že je platnější, než bych si přál. Velmi jednoduchým řešením problému nasycených trhů, klesající životní úrovně a ztráty perspektivy je válka. Z hlediska čistě racionální úvahy vládnoucí třídy je výhodné čas od času zredukovat populaci, aby vznikl prostor pro nový růst. Bez reálného zastoupení všech lidí v politice se tudíž hroutí koncept lidských práv a hrozba „léčby válkou“ narůstá.

Oblíbená je ještě jedna výhrada vůči demokracii. Nebylo by lepší nastolit vládu odborníků? Osobně jsem k tomuto konceptu velmi skeptický. Řada rozhodnutí, jež vláda a parlament vydávají, nejsou otázky „odborné“ nýbrž „politické“. Výše přerozdělování je otázka politická, nikoli odborná, stejně jako zaměření naší zahraniční politiky nebo priority v budování přepravní infrastruktury. „Odborný“ přístup navíc vede k oceňování statků, které z principu vyčíslit nelze (zdraví, štěstí atp. ), penězi.

Po uvedení těchto důvodů, proč se za demokracii vůbec brát, se zaměřme na přístupy, které může zvolit jednotlivec.

Zřejmě nejsnazší je jednoduše na politické otázky rezignovat. Zaměřit se na svůj život, přátele a rodinu a polis přenechat politikům. S tímto přístupem se do společnosti zčásti vrací normalizační etos, nadávání po hospodách, chataření a vůbec celková občanská pasivita. Na druhou stranu je to jedna z legitimních cest, jak se se stavem správy věcí veřejných vyrovnat. Se zhoršující ekonomickou situací ovšem tento přístup naráží. Premisa: „Já nechám na pokoji stát a stát nechá na pokoji mne“ se začíná drolit ve chvíli, kdy se stát dostává na pokraj propasti a začíná všem utahovat šrouby.

Druhá možnost je smířit se se současným stavem a řídit se heslem: „Když už kradou, ať aspoň nemlaskaj'“. Nežije se tu vlastně tak špatně, korupce se vymýtit nedá a celkově u nás panuje smrádek, ale teplíčko. Nestačí tedy donutit alespoň ty politiky, na které něco praskne, k rezignaci a opájet se každé čtyři roky možností volby? Nepříjemné je, že hroší kůže politiků je čím dál tlustší a tolerance veřejnosti vůči skandálům čím dál větší. V roce 1997 padla vláda kvůli skandálu, ve kterém šlo o pár desítek milionů. Dnes dokáže ministr s patřičným politickým krytím ustát i skandál, v němž se diplomaticky řečeno odklonilo půl miliardy korun (Promopro). Smířit se se situací znamená udržovat status quo.

Velmi efektivní způsob, jak se poprat s pocitem bezmoci, je úzce se zaměřit na jedno téma, kauzu či oblast a zakousnout se jako buldok. Většinou dojde k nečekanému, ale logickému jevu – informační převaha se přesune na stranu občana. Jak do státní správy prorůstá korupce a klientelismus, snižuje se její kvalita. To má jeden nečekaně pozitivní důsledek: státní úředníci nedokážou oponovat informovaným nadšencům z občanského a neziskového sektoru. Podobně i úpadek žurnalistické profese paradoxně otevírá občanům větší prostor. Články už novináři povětšinou pouze kompilují a v rámci „vyváženosti“ občané do novin snadno prorazí. Parta několika lidí tak dokáže dotlačit třeba pražského primátora k rozhodnutím, která by sám od sebe nikdy neudělal. Slabinou tohoto postupu je, že člověk ztrácí odstup a občas se navíc do problematiky ponoří tak hluboko, že ztrácí i srozumitelnost pro své okolí.

Další možností je věnovat se sociální práci, charitě či třeba angažmá v církvích a náboženských společnostech. Opět je možné dosáhnout poměrně silného pocitu uspokojení, ale téměř vždy při snaze o pozitivní ovlivnění širšího okolí dojde k nárazu na politickou realitu. Například sdružení Asistence zasazující se o práva vozíčkářů od vyjednávání plošin do co nejvíce stanic metra přešlo mj. k organizování happeningů za čistší vzduch v Praze (tzv. Smogové dýchánky). Kde chybí péče o společnost jako celek, troskotají i dílčí chvályhodné činnosti.

Nyní přichází na řadu možnost, která lidem obecně a v Česku zvlášť jednoduše smrdí – vstoupit do politiky. Politické strany jsou vzhledem k počtu členů, které mají, a dokonce i vzhledem ke svým (oficiálním) rozpočtům, neuvěřitelně vlivné instituce. Angažmá v politické straně tedy člověku hypoteticky nabízí mnohem lepší podmínky pro skutečnou změnu poměrů. Ukazuje se ovšem, že to není zdaleka tak jednoduché. Zavedené politické strany už jsou dnes pečlivě rozparcelované, otázkou navíc zůstává, zda jejich vnitřní organizace vůbec smysluplnou obrodu zevnitř umožňuje.

Příkladem snad nejvíce odstrašujícím budiž ODS, strana, v níž jsou politici, kteří ve veřejných funkcích s ostudou skončili (Langr, Drobil), nasazováni na klíčové pozice šéfů volební kampaně, protože prostě vědí, jak to s těma prachama je. Mediální obroda ODS v roce 2010 navíc skončila fiaskem a působí jako memento odstrašující od dalších podobných pokusů. Z nového „čistého“ předsednictva, s velkými očekáváními před tím rokem a půl vítaného, musel jeden člen odstoupit z ministerského postu kvůli korupčnímu skandálu, další se udržel jen zuby nehty a předseda Nečas veřejnosti opakovaně dokazuje, že kormidlo pod kontrolou rozhodně nemá.

Člověka, který se rozhodne pro stranické angažmá, navíc zdržuje spousta činností, které strana provádí směrem dovnitř a občasné ideové či personální spory jsou vyčerpávající. Na druhou stranu se i stranám občas podaří maximálně využít svůj potenciál silných vlivových institucí, pozitivním příkladem může být třeba práce Oldřicha Kužílka, který z pozice poslance za ODA prosadil zákon o svobodném přístupu k informacím – jednu z posledních právních norem, která nás odlišuje od Ukrajiny.

V rámci stran navíc člověk není omezen hranicemi státu, minimálně na úrovni EU pomalu vznikají myšlenkové platformy s celoevropským přesahem – například hnutí federalistů – a v Evropském parlamentu se strany čas od času zabývají svým původním posláním, tedy otevírají prostor pro souboj myšlenek. V komunální politice potom politické strany poskytují institucionální zázemí, které zjednodušuje možnost kandidatury i sestavování kandidátek.

Profesor Bělohradský ve své přednášce otevřel zajímavou otázku: jaké prostředky při svých občanských či politických aktivitách volit. Informační věk totiž otevírá netušené možnosti. Obecně se možnosti, jež dnes občané mají, dají rozdělit do dvou skupin. Za prvé se jedná o prostředky aktivizace veřejnosti – demonstrace a petice, účast v volebních kampaních, navštěvování jednání zastupitelstev, a další způsoby masového angažmá. Za druhé jde o prostředky, které využívají ztenčených komunikačních bariér. Tady se nabízí přímý lobbing poslanců, podávání trestních oznámení na konkrétní jednotlivce atp. Trochu nejasnou roli hrají média, která je možné oslovovat oběma způsoby – vytvořením zajímavé události, či osobní schůzkou s novinářem. Přednáška pana Koteckého ukazovala, že lobbing je efektivní, ale zároveň odhalovala jeho hranice. Přímá akce zase bývá logisticky náročná, ale když se podaří, má velký zásah – dochází k průniku reality mediální s realitou všedního dne.

Otázkou podobnou té, jaké prostředky používat, je i otázka, na co se zaměřit. Na jedné straně stojí nastavení systémových parametrů společnosti (volební systém, oddělení mocí, financování politických stran, jmenovitá hlasování městských rad umožňující osobní trestněprávní odpovědnost) a na straně druhé jednotlivé kauzy – třeba předražený informační systém na pražském magistrátu. Narážíme na problém alokace zdrojů a dosažitelnosti stanovených cílů. Osobně si myslím, že nejlepší je upírat pozornost střídavě na obojí. Úspěšné vyřešení kauzy, či alespoň hlasité upozornění na ni, přináší uspokojení a motivaci, změny parametrů potom naději, že se kauza nebude opakovat.

Závěrem shrnu své osobní postoje. Předně musím říct, že jsem optimista a jsem přesvědčen o tom, že má smysl se angažovat už proto, že mě to osobně baví. Dále si myslím, že kromě informací přináší informační věk i zcela nové možnosti, jak situaci ovlivnit. Když se člověk rozhodne bojovat se svou frustrací tím, že ji přenese na státní úředníky či politiky, tak se mu – v závislosti na povaze – patrně uleví a zároveň může ledasčeho dosáhnout. Znám lidi, kteří si podávají jednu infožádost na dobrou noc denně. Úředníci jejich žádosti postupem času začínají skutečně zodpovídat a alespoň některá výběrová řízení začínají dostávat svému názvu. Jedinou nutnou investicí do této činnosti je dnes čas. Transakční náklady na přímou akci také řádově poklesly, masové demonstrace je možné svolat během jediného týdne a s minimálními náklady, cesta je otevřená i pro občanský lobbing. Byť si kolem sebe politici staví bariéry, zůstávají mnohem dostupnější než kdy jindy v historii.

Já jsem jako svou formu účasti na správě země zvolil členství v Pirátské straně. Umožňuje mi to velikou volnost ve výběru aktivit, na nichž se chci podílet, i prostředků, které chci používat. Co je ovšem nejdůležitější, mám tak zajištěn pravidelný kontakt s lidmi, kteří se na svět dívají podobně. Při sledování osudů jednotlivců, kteří šli hlavou proti zdi – příkladem budiž Petr Cibulka nebo Dušan Dvořák (konopný aktivista) – mě mírně mrazí. Spojení s dalšími, kteří si nedělají iluze, ale současně nerezignovali a občas i něčeho dosáhnou, mi doufám pomůže uchovat si svůj současný optimismus co nejdéle.

Autor je místopředseda Pirátské strany