Pružná Evropa se bude muset vždy pohybovat na hraně a snažit se v ošemetných vztazích diplomaticky opatrně taktizovat a přizpůsobovat tomu svou mezinárodní strategii. V jistých ohledech si prostě nemůže dovolit, to co suverénní státy – nemůže si dovolit stát si za svým a za tím, co je spravedlivé a čestné.

Mimo kulturně-společenské odchylky, ke kterým lze zařadit nepředvídatelnost a nedůvěryhodnost Ruska coby partnera, je zásadním rozdílem, že je RF státním aktérem, zatímco EU uspořádáním „sui generis“. Přičemž v EU se stále vedou spory, k jakému zřízení se vlastně přiklání.

EU má snahu aplikovat vně své vlastní normy, ovšem nezřídka se střetne s působením vlastních členských států, jež usilují o pevné bilaterální vztahy. Především kvůli hospodářským aspektům a snaze zajistit stabilní dodávky energie. Příkladem je Německo. Řadí se mezi největší ekonomické partnery Ruska. Kooperaci Německa a Ruska lze charakterizovat jako interdependenci, tedy vztah vzájemné závislosti. Také další státy budují silné vztahy s Ruskou federací – hlavně Francie. Vlivem toho EU výrazně ztrácí svůj manévrovací prostor, neboť Rusko si dokáže své hospodářské zájmy naplnit pomocí bilaterálních dohod a nemusí ustupovat ze svého směřování.