Čau lidi, tak si tady přemýšlím, jestli vás ještě můžu zdravit “Čau”, když jsem premiér. Asi jsem pořád trochu ve stresu z toho, jestli budeme schopní rozpohybovat ten šílenej státní moloch tak, aby konečně začal fungovat jako rodinná firma s tahem na branku.

No nic, i když jsem teď premiér, nebudu mluvit jinak než předtím (mimochodem, to „Čau lidi“ jeden komentátor okopíroval a začíná tím jeho pořad – přiznám se vám tady tajně, že na něj občas koukám).

Jsem moc rád, že jste tady. Že jste se mnou zůstali. A samozřejmě taky vítám vás všechny, co jste si mě v poslední době zalajkovali, nebo sem jen nakukujete.

Tenhle týden měl dvě části. Před jmenováním, a po něm. Měl jsem obrovský stres a pocit, že mi uklouzne podlaha. Bušilo mi srdce, ale potom to přešlo. Když jsem stál na Hradě u okna, jen tak sám pro sebe jsem si uvědomil, co jsem to udělal

Byla to kratičká chvilka, kdy jsem měl čas na sebe. A mí nejbližší kolegové to vycítili a nechali mě chvilku být. Jen mě vyfotili.