Od začátku léta vydávají města a obce vyhlášky, zakazující odběr vody k zalévání nejen z vodovodů, ale už i z říček a potoků. Mnozí z nás vyrůstali v dobách vodního blahobytu, nyní nás čekají horší časy, kdy vždy tekoucí voda z kohoutku přestane být samozřejmostí.

Všichni cítíme, že letní horka jsou stále nesnesitelnější a že deště přicházejí v podobě prudkých bouřek.  V zimě napadne jen málo sněhu, takže ani pomaleji se vsakující sněhová pokrývka nezajistí dostatek vláhy do zbytku roku. Mohou za to celosvětové klimatické změny? Zčásti jistě ano. Pravda je ale taková, že za sucho, které postihuje stále větší části naší republiky (a Moravu asi nejvíce), si můžeme i my sami.

Proč tomu tak je? Zkuste se nyní v období, kdy je sklizeno a pole odpočívají před další sezónou, podívat, jak vypadají naše pole. Jsou to většinou udusané rozsáhlé lány. Hlubokou orbu, která umožňuje půdě dýchat a opravdu si odpočinout, na nich uvidíte jen výjimečně. Z půdy se totiž stal výrobní prostředek obhospodařovaný tak, aby plodil co nejvíce za co nejmenších nákladů. A tak se zřejmě vyplatí poslat na ty lány stále těžší zemědělskou techniku a nasypat do půdy tuny chemických hnojiv, protože ta organická (hnůj) prostě nejsou, neboť dobytek se chovat nevyplatí a hluboká orba asi taktéž ne. Z půdy mizí organické složky (drobný hmyz a užitečné mikroorganismy), stává se z ní udusaná krusta neschopná nejen vodu udržet, ale také ji pustit dolů, aby mohla doplnit zásoby spodní vody. A to nemluvím o tom, jaké chemikálie po takové cestě voda sebere s sebou. Současná zemědělská státní politika nahrává těm, kteří se k půdě chovají výše popsaným způsobem. Módní a ekonomicky zajímavé jsou plodiny, které přispívají k jejímu dalšímu vysychání a odčerpávají z ní poslední zbytky živin. Například kukuřici a řepku. Nikoli na jídlo, ale jako státem (z našich daní) dotované palivo do motorů či pro byznys bioplynových stanic. Všimli jste si, že se v poslední době pěstují snad všude?