Kolem málokterého politika se vedlo tolik řečí a panovalo tolik mýtů jako kolem Miloslava Ransdorfa. Za jeho života, na jeho pohřbu, a určitě to bude ještě chvíli pokračovat.

Dlouho jsem váhal, zda se nad částí života Míly (dovolím si o něm s prominutím dále takto hovořit, protože myslím, že jsem zřejmě mohl patřit mezi jeho tak málo skutečných přátel) se nad některými mýty pozastavit, a na žádost některých dalších společných přátel se k nim vyjádřit a snad i zamyslet.

Pravdou je, a již to zaznělo, že kdyby byl Míla tuctovým, šedivým politikem, nikoho by moc nezajímal, snad občas, kdyby někdo naznal posmívat se, pro někoho, kdo jej neznal, jeho určitému podivínství.

Ano, zaznělo toho již dost. Zejména dost řečí, někteří k tomu jistě nechtěně a nevědomky přidali, a jak jinak i řečí těla, ale mě jde spíše o třetí bod triády z názvu zamyšlení – o řeč věnců. Ani byste netušili, co vše se z ní, když víte a znáte pozadí a souvislosti a prožili jste si srovnatelné ataky, kterým byl vystaven Míla, jen se o nich tolik nechtělo vědět, dá vyčíst, o čem všem dokážou povyprávět. Ale to bych předbíhal.

Tak k oné řeči či spíše řečem, a nejen těm, co odezněly nad jeho rakví a leckoho šokovaly, zejména přítomné, rádoby kamarády Míly z vedení KSČM, a obou parlamentů českého i evropského. Budu však strohý a otevřený, s ohledem na přístupy a soudy, jak je formuloval, a tak rád využíval Míla – manželka mohla a měla být více všímavou za jeho života, dcera mohla, měla být více dcerou za jeho života, a předvolební „ráz“ řeči v souboji o post předsedy strany by se na pohřbu rovněž nemusel. I když charakteristika Míly ve slovech třetího řečníka J. Skály byla dost trefná a odpovídala tomu, jak byl Míla vnímán více ve veřejnosti než v samotné straně. Dovolím si citovat: „…doktor Miloslav Ransdorf byl unikátní osobnost. Jedinečná svou široce rozkročenou erudicí, fenomenální kapacitou i pohotovostí své paměti, neposednou a neobyčejně kreativní invencí – a až nadlidskou intelektuální produktivitou….“.