Na úvod si položím řečnickou otázku: „Jsme ochotni se obětovat za naše hodnoty?“ Schválně jsem zvolil takto provokativní název svého příspěvku. Protože dnes v Evropské unii máme, na co si vzpomeneme: svobodu, prosperitu, mír. Jsme na tom nesrovnatelně lépe, než naši předci. Ale, obávám se, zda nám něco podstatného oproti nim nechybí: jasné přihlášení se k našim hodnotám a kořenům a ochota přinést pro ně osobní oběť.

Náš současný europoslanec Pavel Svoboda nám před lety vyprávěl historku z jednání s tehdejším prezidentem Egypta Husním Mubárakem. Ten delegaci řekl, že je muslim, ale ze sekulárního státu. Je však ochoten za islám zemřít. Načež se zeptal, za co jsou ochotní zemřít Evropané. A rozhostilo se hrobové ticho…

Když tu dnes máme mluvit o bezpečnostních hrozbách, pak možná ta nejhorší z nich nepřichází zvenčí. Ale skrývá se v nás. Její jméno je „nedostatek vůle k obraně“. Tím nechci nijak bagatelizovat hrozby, jimiž jsou terorismus, migrace, rogue states, či substátní aktéři. Je však jistě pravdou, že výzvy a rizika lépe zvládá ten, kdo si je jistý svou identitou, je pevný ve svých hodnotách a připraven je bránit všemi nutnými prostředky.

Jaké jsou naše hodnoty? A jsme ochotni za ně i zemřít? To je ta otázka.

Náš první prezident T. G. Masaryk říkal, že člověk mnoho vydrží, má-li cíl. A také, že státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly. Západní civilizace se zrodila z křesťanské etiky, z antické tradice kritického myšlení, ze zásad římského práva. Jenomže k našim křesťansko-židovským kořenům se bojíme přihlásit i v základních dokumentech Evropské unie. Kritické myšlení dostává na frak a roste obliba konspirátorů a fake news. A lidé často nemají pocit, že se mohou domoci svých práv, komplikovaná právní džungle se pro ně stává nepřehlednou.