Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové,

já bych si dovolil citovat ze dvou článků autorů Stanislava Přibyla a také Jana Graubnera. Ten první článek hovoří o tom, že § 15 zákona se zabývá finanční náhradou. A je to náhrada skutečně ta majetek, který byl nevydaný. Restituční část majetkového vyrovnání tedy počítala pouze s navrácením takového majetku, který byl ve vlastnictví tzv. povinných osob, tedy Státního pozemkového úřadu, Lesů České republiky, organizačních složek státu, např. ministerstev, státních příspěvkových organizací např. Národní muzeum, státního fondu, státního podniku nebo jiné státní organizace. Majetek, který vlastnily kraje, obce nebo soukromé osoby, nebyl navrácen a místo něho byla stanovena finanční náhrada. Tady taková osobní zkušenost. Například přes blokační paragraf byl vydán klášter v Opočně, aby potom kraj řekl, že nemůže tento majetek vydat, protože byl již převeden na kraje a kraje nejsou povinnými osobami a nabídl, jestli to nechce onen řád od nich koupit, tak to od nich skutečně koupit nechtěl.

Majetek v nejasných případech nebo v případech, kdy stát nezákonně převedl církevní majetek na třetí osobu, což je vlastně i tento případ, probíhaly soudy. V mnoha případech se církevní subjekty jednostranně rozhodly soudní spory nevést, nebo žaloby stáhnout pro dobré vztahy. Zase příklad z mého kraje je, když se buduje dálnice D 11 a jsou tam pozemky, které jsou sporné, tak došlo k dohodě mezi biskupstvím a ŘSD, pokud se nepletu, a byla vlastně udělaná dohoda, že to nebude mít odkladný účinek a že rozhodnutí soudu nebude vlastně zdržovat pokračování stavby. Finanční náhrada byla stanovena na základě odhadu ceny nevydaného majetku, přičemž postup výpočtu práce expertní skupiny byl auditován kromě jiného významnou mezinárodní společností Ernst and Young. Takže vysoké školy, ale i takováto auditní expertní pracoviště, ta všechna to samozřejmě posuzovala. To znamená, nejsou to žádná hausnumera, naopak hausnumera, jejichž skutečný podklad, relevantní data jsme od těch, kteří říkají, že to bylo předražené, nikdy neviděli a ani jsme neviděli skutečně to, co by se dalo vzít vážně. Částka finanční náhrady náležící jednotlivým církvím je uvedena výslovně v zákoně. Pokud tady bylo hovořeno o tom, že by měl být výčtový zákon, tak si neumím příliš představit, jak by ty statisíce, možná miliony jednotlivých pozemků byly skutečně výčtově zaneseny. To by zřejmě byly kamiony papírů a zřejmě by to bylo i z tohoto hlediska opravdu těžko řešitelné, ale možná o to právě jde.

Dále mi dovolte, abych řekl, že je také uvedena inflační doložka, která má zajistit, aby církve a náboženské společnosti dostaly peníze v hodnotě roku 2013, kdy zákon začal platit. V zákoně je výslovně uvedeno, že finanční náhrada není předmětem daně. To je celkem jasné. Poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění. Paragraf 16 zákona ukládá státu a církvím, aby uzavřely smlouvu, která bude obsahovat výši finančních náhrad a ujednání o tom, že tato náhrada bude vyplacena formou třiceti ročních splátek, že bude navýšena o inflaci a že stát bude platit příspěvek na podporu činnosti církví po prvních 17 letech účinnosti zákona. Ještě k tomu zhodnocení takovou glosu. Samozřejmě pozemky v té době měly trochu jinou cenu, než mají třeba dneska. Mohu vám říct, že i v okolí Náchoda zemědělská půda, trvalý travní porost, který není v územním plánu zaveden jako určený pro zástavbu, tak už se běžně nabídky pohybují kolem 100 korun za metr, takže skutečně je potřeba si tyto věci také uvědomit. Tato smlouva se vztahuje k zákonu o majetkovém vyrovnání ve znění uzavření smlouvy. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že ve věci vyplacení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka a církev postavení věřitele. Lze tedy zdanit tzv. církevní restituce? Ony to samozřejmě restituce v tom pravém slova smyslu nejsou. Ani se ten zákon tak nejmenuje. Ale budiž. Z právního hlediska jde v podstatě o nesmysl. Zákon sice lze novelizovat, ale jeho ustanovení jsou krytá smlouvami mezi Českou republikou co by dlužníkem a církvemi a náboženskými společnostmi co by věřiteli. Ve smlouvách je vysloveně uvedeno, že jejich účel se řídí zákonem v podobě ke dni podpisu smlouvy. A k tomuto dni je v zákoně napsáno, že ani finanční náhrada ani příspěvek na podporu církví a náboženských společností nepodléhá ani zdanění, ani jinému peněžitému plnění. Je nutno říct, že pokud se zpochybňuje základ daně, zde nezdanitelná náhrada, můžeme hovořit o zneužití institutu zdanění k mocenským účelům. V případě finanční náhrady jde nikoliv o běžný příjem, ale o náhradu za způsobenou škodu. Ta se přece z logiky věci nikdy nezdaňuje, ani nezpoplatňuje. To je jako kdyby byl zloděj odsouzený k náhradě škody, a já jako poškozený bych za tuto náhradu měl zaplatit daň. To je přece absurdní, tedy nesmyslné. Finanční náhrada je jen jiná forma náhrady, než je prosté navrácení ukradeného. Jde tady skutečně o odstranění některých křivd a zabezpečení ekonomické samostatnosti církví a náboženských společností do budoucnosti, tedy úplnou odluku církví a náboženských společností od státu. Připomeňme, že církve a náboženské společnosti jsou významnými zaměstnavateli a valná většina výnosů z majetku jde na úhradu personálních nákladů zaměstnanců církví. Navíc by zdaněním byly nejvíce postiženy malé církve, které jsou na finanční náhradě více existenčně závislé. Jak už tady padlo, nejvíce by se to dotklo federace židovských obcí. Chci upozornit, že církve a náboženské společnosti kromě toho, že zřizují vzdělávací instituce, tedy školy, tak také zřizují největšího nestátního provozovatele a zřizovatele sociálních služeb, např. Charitu České republiky, ale mohl bych zmínit i další, např. ADRu nebo evangelickou - a teď mně to vypadlo - diakonii. Kromě ekonomického hlediska je zde dále hledisko etické či morální. Tedy otázka spravedlnosti. Jestliže jsou církve a jejich příslušníci či představitelé stále stavěni do role obětních beránků nebo zločinců, kteří se neoprávněně obohacují, tak to je prostě naprosto nepřijatelné. Nakonec je zde hledisko právní a já jsem přesvědčen, že celá otázka by neměla být ani politická, ani náboženská, ale čistě právní.

Právo by mělo být svým způsobem posvátný systém, s jehož pomocí by se člověk dovolával spravedlnosti. Místo toho jsme svědky stálých útoků na právní, potažmo i ústavní principy. Pokud si zvykneme na tuto elasticitu právního prostředí, za chvíli se ocitneme zcela mimo možnost dovolat se spravedlnosti a ochránit vlastní důstojnost, a tedy i rámec demokracie a právního státu. Dovolil bych si dodat, že je skutečně velký rozdíl mezi tím, je-li něco legální a je-li něco legitimní. Dovolím si pokračovat.