Dnes bych rád měl tu možnost si s Pavlem Tigridem sednout a popovídat si. Podobně jako se mi ttěstilo s mým přítelem Pavlem Pecháčkem. O tom, kam jsme se dostali po čtvrt století života ve svobodě. Rád bych slyšel jeho názor.

 Pavel Tigrid odešel v roce, kdy Václav Havel přestal být prezidentem republiky. A kdy se také postupně začal rozpadat polistopadový étos. Co by asi řekl Pavel Tigrid na prohlášení z Černínského paláce, že Havlova politika prosazování lidských práv ve světě byla vadná?

 Co by si velký lidovec, který dlouhých 41 let stál v čele nepřátel bolševického režimu pomyslel o tom, že se stále více lidem stýská po totalitních jistotách? A že tolik lidí více než USA důvěřuje Rusku, které opět objevuje své velmocenské ambice?

 Jak by Pavel Tigrid, který po dlouhá desetiletí nemohl bojovat jinak, než silou svého hlasu, komentoval defétismus a bezradnost Západu tváří v tváři krizím na Ukrajině, v Iráku, v Sýrii...?

 Co by katolík, který se jako první ozval proti špatnému zacházení s Němci po válce, dnes napsal o bezmocném přihlížení západního světa pronásledování a vraždám mnoha tisíců křesťanů brutálními režimy a nenávistnými sektáři?

 Jaká slova by měl Pavel Tigrid pro stranické politiky, kteří to u občanů dopracovali tak daleko, že většina z nich nemá důvěru v zastupitelskou demokracii, o jejíž návrat tolik usiloval? Co by řekl a poradil mně?

 Bohužel, to vše už se nedozvím. Mnohé si ale můžu domýšlet. Mohu i předpokládat, že Pavel Tigrid, jakkoli by nebyl s mnohým spokojen, zůstal by nezlomným optimistou. A ač třeba rozčilen, vždy by argumentoval se svojí typickou rozvahou a noblesou gentlemana.

 Pavel Tigrid mi chybí. Jeho odkaz tu však zůstává. Odkaz muže stejně nezlomného, jako laskavého. Stejně bojovného, jako skromného. Muže se stejnou láskou ke svobodě, jako k pravdě. Už si jeho rady neposlechnu. Mohu udělat jediné: chovat se tak, abych nedělal jeho odkazu ostudu.