Přišlo mi to férové. Další rok jsem se rozhodl v roli poslance parlamentu, že o tom budu hovořit se zvolenými zastupiteli. I to mi přišlo férové. Pravidelně jsem docházel na jednání Zastupitelstva HMP, zúčastňoval se debat, kladl otázky. V roce třetím jsem se rozhodl o tragickém obrazu řízení či spíše „neřízení“ města začít hovořit otevřeně do médií. I tento krok považuji za férový. Přinejmenším vůči těm, kteří Prahu řídili osm let se mnou, ať už v roli radních, zastupitelů, starostů, anebo úředníků. Manažerský diletantismus a politická nezodpovědnost hraničící s hloupostí totiž přivedly naši metropoli na pokraj organizačního a politického rozkladu.
To, že se vyměnilo politické vedení Prahy třikrát, ponechám stranou. Příliš časté změny stabilitě žádné instituce neprospívají, ale v politice se to stává. Za první signál rozkladu města jsem považoval naprosto nesmyslné personální změny, které způsobily v řízení chaos. Nikoliv překvapivě, dnes funguje v Praze téměř výhradně to, kde k „čistkám“ nedošlo. Následoval rozklad celých organizačních složek hlavního města. Téměř se „položila“ největší a nejdůležitější městská organizace - Dopravní podnik HMP. Šéfa Městské policie odvedli v poutech. Opět – přežily pouze organizace, které byly od města nejdál. Následovaly dluhy. Nová politická vedení si nevzala příklad ze „starých, dobrých časů“ a namísto splácení dluhů si začala opět peníze půjčovat. Tím prohloubila celkové zadlužení města a zbavila jej „puncu“ dobrého hospodáře. Mému osmiletému působení v čele Prahy může kdekdo vyčítat leccos. Ale realita a tvrdá fakta jsou nezpochybnitelná: město jsem převzal zadlužené, odevzdal oddlužené. Převzal měsíční krajinu po povodni a bez fungující infrastruktury, odevzdal luxusně opravenou Prahu s jedinečným systémem v Evropě unikátní protipovodňové ochrany. Převzal město, které se sice investičně rozvíjelo, ale pouze za cenu půjčování peněz a zvyšování dluhů u bank. Předal město s největším investičním potenciálem a růstem od druhé světové války, a to bez půjčování a pouze z vlastních úspor. Jenom proto se mohly začít stavět velké investiční stavby: metro, okruhy, tunely. Právě ty stavby, které už v Praze dávno měly stát. Jistě, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Také jsem nemusel dělat nic, přesně tak, jak to dnes dělají mnozí. Asi bych dnes nebyl terčem kritiky a měl „klidnější život“. Přesto, jak se ukazuje, ti kteří přišli po mně po, rozhodli se „nicnedělat“ a postavit svoje politické štěstí pouze a jenom na bezbřehé kritice toho, co bylo před nimi (fakticky „bémovské éry“, dál se nedostali), tak se svým „nicneděláním“ nakonec narazili do zdi. A všimla si toho překvapivě i některá média.
Fakta, na která poukazuji řadu měsíců, začaly vnímat i sdělovací prostředky, které dlouho poskytovaly pražské politické reprezentaci pozoruhodné hájení. Aby se na neumětelství a diletantství Tomáše Hudečka a jeho ochotníků začalo hledět bez růžových brýlí, musel se stát malér, který je pro Prahu a Pražany velkou bolestí. Nejprve několikaleté zpomalení a dnes hrozící zastavení stavby tunelu Blanka a z toho plynoucí důsledky v ekonomické i praktické rovině už nelze přehlížet.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Pavel Bém