Již president Miloš Zeman nedávno poznamenal: Musíme se naučit vidět osobnosti naších dějin kriticky a nepropadat  iluzím... Vrcholem kariéry “krvavé Lídy“ bylo vyhlášení trestu smrti JUDr. Miladě Horákové. Proces s Miladou Horákovou  a s dalšími dvanácti obžalovanými začal 31. května 1950 a byl  ideologicky vypracován jako veřejná „politická divadelní scéna“ po vzoru sovětských čistek ve 30. letech. Stalinovo heslo: “Problémy jsou tam, kde jsou lidé. Když lidi odstraníme,  zmizí i problémy...“

Scénář vypracoval tehdejší sovětský vrchní prokurátor Andrej Vyšinskij (1883 - 1954): “Je lépe, raději oběsit deset nevinných, než nechat volně běhat jednoho lumpa!“ Komunistické divadelní procesy nebyly produktem práva, nýbrž politické ideologie. Jsou jasným obrazem totalitní justiční perverzity pomsty a vyřizováním osobních účtů...

Ludmila Brožová-Polednová (“krvavá Lída“) a Marta Semelová (KSČM) jsou si zajedno: Výpověď Horákové nebyla vynucena. Delikventka se osobně přiznala ke své vině! Semelová doslova: “Milada Horáková se sama přiznala ke své činnosti. O tom dost pochybuji, že to bylo vynucené přiznání.“ Brožová-Polednová k tomu dodává: “Na místě Horákové bych se nepřiznala!“

Život “kvavé Lídy“ byla jedna velká mystifikace a proto si tato fabulantka z povolání myslila, že kdyby Horáková lhala, jako když tiskne - dalo by se s tím „něco“ dělat.

Obžalovaná však nejen mluvila pravdu, nýbrž ještě navíc se zdálo, jako by byla na své protikomunistické angažmá dokonce hrdá. Její odmítnutí napsat žádost o milost a její poslední výrok: “Padám, padám, tento boj jsem prohrála odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid...“, zcela bezpochyb naznačuje, že její výpověď vynucená být nemohla.