Čeština pronikala do všech koutů mocnářství a její postup byl nezadržitelný. Česká šlechta se právem drala k moci a bylo pouze otázkou času, kdy se stane Čech císařem Rakousko-Uherské monarchie, která se rapidně stávala vývojovým anachronismem.

Rozhodující ránu stávajícímu vídeňskému soustátí se stala svatba následníka trůnu Ferdinanda von Österreich d'Este s českou hraběnkou Žofií Chotkovou. Tento, po císaři nejvýše postavený Habsburk, dával oním aktem zcela transparentně najevo, jak důležité je postavení českých zemí uvnitř Rakousko-Uherské říše. To ovšem stařičkému císaři na na „nos nevěšel“, nýbrž svůj sňatek s českou šlechtičnou zdůvodnil následovně:

„Rod habsbursko-lotrinský naléhavě potřebuje novou, čerstvou krev...Když má našinec někoho rád, vždy se najde v jeho rodokmenu nějaká maličkost, která to manželství znemožní. A tak se stane, že u nás vždy muž a žena jsou dvacetkrát spřízněni. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci nebo epileptikové! To nejmoudřejší, co jsem ve svém životě udělal, bylo, že jsem se oženil se svojí Soph, je mi vším, je mou ženou, mou rádkyní, mým doktorem, mým kamarádem, jedním slovem: celým mým štěstím.“

Chceme-li číst mezi řádky, budoucí císař doporučuje mužům, aby si brali Češky, neboť jejich děti nebudou ani blbci ani epileptikové – a ještě navíc jejich mateřština bude čeština, což v té době bylo velice důležité, jak brzy uvidíme.

Dále je nutné si všimnout výrazu „moje rádkyně“. Císařskému dvoru ve Vídni ani zdaleka nevadil morganatický sňatek následníka trůnu, nýbrž ohromný vliv hraběnky Chotkové, který na něho měla a to byl pro císaře a jeho kamarilu ve Vídni ten největší kámen úrazu.