...a sice před 50 lety, tedy začátkem roku 1968.

O jaký nenásilný převrat se tehdy vlastně jednalo? Bylo to poprvé - nejen v dějinách komunistického světa, nýbrž dokonce v dějinách celého lidstva, kdy došlo k pokojnému revolučnímu, politickému převratu bez jediného výstřelu, bez jediné kapky krve a bez brutálního zatýkání a odsuzování ideologických oponentů. Veškeré dosavadní revoluce se v tomto světě odehrávaly více či méně v krvavých čistkách, nejbrutálnějších zvěrstvech, masových popravách a zatýkáním skutečných nebo domnělých ideologických odpůrců. Jednalo se z větší části o občanské války, kde doslova masakroval jeden druhého. Vítězové těchto klasických převratů často současně nebo po ukončení oněch občanských válek nasazovali persekuce, které se rovnaly masovým justičním vraždám.

Nejbližší spolupracovník Lenina, Leo Trocký, píše 1929 v této souvislosti o tzv. “permanentní revoluci“. Pojem „permanentní revoluce“ by se dal, podle Trockého, interpretovat jako “nekonečná občanská válka“, která neustává aktem přímého převratu, nýbrž pokračuje ve svých násilnostech dále, soustavným hledáním a pronásledováním imaginárního “třídního nepřítele“, který se podle Stalina “ukrývá i v řadách komunistické strany“. Podle této teorie bylo dokonce i mnoho revolučních komunistů popraveno nebo zemřeli ve vězeňských kobkách ruského gulagu.

Francouzská revoluce našla pro vraždění ve svých vlastních řadách pojem “thermidor“.

Kult smrti a ponížení zde vítězí nad radostí ze života. Slzy a krev se zde stávají denním chlebem a ony tragické absurdity jsou považovány za normální úděl lidské společnosti a dokonce za jediný možný „společenský pokrok“.