Hlasy praktiků i teoretiků jsou ve shodě. Ubývá podzemní vody.

Nelze se divit. Závlahy, na vodu náročné monokultury, rostoucí spotřeba domácností, zemědělství i průmyslu, bazény, zahrádky….Jistěže se to musí projevit. Žádný oběd není zadarmo.

A zvláště když děláme vše proto, aby vody bylo ještě méně.

Pěkný příklad z Prostějovska (z mých jarních minivandrů kolem Velkého Kosíře). Mezi říčkami Romží a Hloučelou při příjezdu do Prostějova bývalo pole. I letos tam ještě pole je, ale rozseknuto nově budovanou silnicí přetínající ornou půdu mezi silnicí na Kostelec a prostějovskou nákupní zónou. Kolik asi padne za oběť hektarů půdy? Kolik padne za oběť plochy, která mohla nasávat dešťovou vodu? Už nebude. Voda se odpaří na asfaltu.

Vláda chce podpořit tzv. „boj se suchem“ dalšími miliardami. Při vší úctě k našim vědeckým kapacitám to bude marná investice.

Není-li se kde vsakovat, tak se prostě nevsákne.

Stejná vláda chce podpořit další rozvoj dopravní infrastruktury. Tímto krokem podpoří také vyprahlost podzemních rezervoárů vody. Nelze mít všechno. Buď je prostor, kde se voda vsákne nebo je tento prostor zalit asfaltem a voda se odpaří do vzduchu.

Jakže zní ta oblíbená fráze některých politiků – myslet na příští generace? Tak na ně myslete a rozhodněte se, jestli jim dáte vyprahlou krajinu zalitou asfaltem nebo krajinu zelenající se lesy a polnostmi s dostatkem vody v podzemí.

Obě varianty možné nejsou a nezmění to ani nejšpičkovější věda.