Přečetl jsem nedávno velice zajímavou knížku německého vatikanisty Andrease Englische „Bojovník ve Vatikánu“. Přiznám se, že přestože si dávno nedělám iluze o dobrotě, altruismu nebo přílišné rozdavačnosti jakéhokoliv lidského společenství s jakýmkoliv přívlastkem, přece jen mě v knize předložená fakta poněkud překvapila. Že by sám ďábel ovládl i to nejkřesťanštější z křesťanských míst světa?

O to víc vynikne odvaha s jakou se současný papež pustil do čištění Augiášova chlíva jménem Vatikán. A co především vynikne, je jeho vlastní příklad, který nastavuje zrcadlo pokleskům a slabostem naší nejvyšší křesťanské hierarchie mnohdy kázající vodu, ale opájející se vínem těch nejlepších značek.

„Neboj se Zachariáši, neboť Tvá prosba byla vyslyšena, tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.“ píše evangelista Lukáš. Papež František se nikdy v životě nebál a svými činy konal především tak, jak mu velelo vlastní svědomí. Nebál se postavit se vlastnímu jezuitskému řádu, nebál se působit tam, kam se jiní báli přijít a nebojí se ani rozejít se s vlastní vatikánskou kurií a pustit se do boje za její očistu.

A tak čtenářům těchto svých řádků, mnohdy kritickým a odmítavým, škoda že působícím pouze v anonymitě štěkajícího davu, ale také svým spolustraníkům a zástupcům křesťanské demokracie u nás přeji do nového roku především jedno. Nebojme se. Nebojme se vyjadřovat své názory. Nebojme se vyjádřit nesouhlas nebo kritiku. Nebojme se za svým názorem stát, ale současně být připravení ho změnit, jestliže nás oponent přesvědčí, že se mýlíme. A nebojme se ke svým názorům se i hlásit.