Šestého prosince léta páně 1774 zavedla císařovna Marie Terezie povinnou školní docházku. V současné době je povinná školní docházka stanovena v rozsahu devíti let. Stanovenou povinnost splní obvykle více než 90 % žáků, většina z nich pokračuje ve studiu ať již na středních školách, odborných školách, učilištích a dalších typech škol. Plus mínus čtvrtina obyvatel má vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání.

A tumáš čerte krompáč. Dle údajů zpravodajského serveru idnes.cz z ledna 2020 více než polovina Čechů naletěla falešným zprávám šířeným na internetu. Větší podíl lidí, kteří jim opakovaně uvěřili je údajně v Egyptě, Nigérii nebo Číně (dle agentury Ipsos).

Co s tím? Buď jsou Češi neuvěřitelně hloupí lidé, nebo použijme eufemismus neuvěřitelně důvěřiví, nebo je náš systém vzdělávání špatný a produkuje jen snadno ovladatelnou, nemyslící masu či stádo.

První variantu bych asi vyloučil. Není důvod se domnívat, že by lidé v Česku měli být hloupější než lidé v jiných zemích – viz třeba namátkou ničení konfederačních soch v USA nebo hlasování o Brexitu v UK. Rozložení hloupostí dle Gaussovy křivky platí pro všechny a extrémy, které vidíme třeba v přístupu k současné pandemii, by nás neměli svádět k jednostranným závěrům. Takže příčinu bych spíše hledal v systému vzdělávání. Něco tady nefunguje. Školy, přestože tvrdí opak, neučí lidi samostatně a kriticky myslet. Jejich produktem nejsou individuality, osobnosti, sebevědomí jedinci. Jejich produktem je stejně jako v rakousko-uherské či komunistické minulosti ohebná, snadno ovladatelná a poddajná masa, které stačí stimul, bliknutí, znamení, hláška, aby za ním v semknutých řadách uháněla. Jinak řečeno, i po letech tzv. svobody připravuje náš vzdělávací systém tupé loajální ovce, místo aby produkoval osobnosti, lídry, novátory, myslitele, avantgardu společnosti, která myslí vlastním rozumem a která je schopna vytvořit si vlastní kritický názor, který se nemusí vždy shodovat s tím, který je oficiální, který je většinový, který „se očekává“.

A tady už možná rozdíly se světem najdeme. Je jen málo vyspělostí srovnatelných zemí, které mají takový nedostatek výrazných osobností, hrdinů, průkopníků, vědců jako je Česká republika (možná Lesotho?). Částečně dáno historií, v níž každá generace očerňovala a degradovala osobnosti generace předcházející (dnes třeba úděl disidentů z doby komunismu, dříve to byl úděl prvorepublikových politiků, předtím šlechty…), částečně je to svéráznou povahou čecháčkovství a švejkování, které se prostě v životě více vyplatí než obhajoba vlastního názoru a hledání vlastních samostatných cest. A pak je tu i od doby rakouské monarchie zaběhlý systém vzdělávání, kde průměr, klídek a pohoda jsou dostačujícími předpoklady k úspěchu a kde šprtání a iniciativě nepřejí nejen spolužáci, ale v mnoha případech ani kantoři. Zvlášť jsou-li ještě spojené s kritickým pohledem mladého člověka, který není totožný s názorem učitele.