“Voláme po změně, ale jaké – negace, nenávist, reklamní štěky?” toť slova kardinála Duky na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Moje řeč.

Tentokrát jsem s panem kardinálem na jedné lodi. A těší mně, že tentokrát  nejsem jen pomyslný hlas volajícího na poušti, ale že naprostá většina společnosti změnu nabízenou bratrstvem Spolu odmítá. Nestává se mi často abych sdílel většinový názor, leč nyní se nelze ubránit.

Negace, nenávist, reklamní štěky, toť vše, čím se členové účelového uskupení Spolu a jeho vůdci za čtyři roky v parlamentu prezentovali. Pokud by šlo jen o programové vymezení, budiž, toť úděl opozice. Ale že si vezmou za štít své bezbřehé nenávisti vůči předsedovi vlády zdraví nás občanů, tomu říkám bezprecedentní pohrdání spoluobčany a sledování vlastních osobních zájmů, které nemá žádné limity slušnosti a úcty. Jak jinak si vysvětlit negaci opatření nouzového stavu ve chvíli, kdy byli nemocnice přeplněné pacienty a lidé umírali po desítkách a stovkách? Nelze tvrdit, že by vláda byla mimořádně úspěšná v protikovidovém boji, ale lze tvrdit, že jí opozice podrážela nohy co to šlo, a že obětí jsme byli my občané. Je možné takovým stranám věřit? Každá doba má své krize a jestli nás členové bratrstva Spolu obětovali jednou, kde je psáno, že se nestaneme jejich obětí I podruhé a potřetí? Kde je psáno, že napřed neutřou důchodci, po nich zaměstnanci, živnostníci, podnikatelé? Reklamní štěky o nedostatečné podpoře třeba živnostníků v době kovidu se stávají opravdu jen štěky na pozadí kritiky výše rozpočtových výdajů. Ano, výdaje byly vysoké, pomoc prostě něco stála. Není možné současně podporovat potřebné a současně škrtit rozpočet. Mohl bych vzít jednu frázi z programu Spolu za druhou a nenajdu nic než prázdná slova, reklamní štěky…