Mediální masakr ve prospěch Evropské unie pokračuje ve stupňujícím se tempu. Ze všech novinových stran na nás prší štěstí, které nám prý již deset let přináší Brusel. Primitivní argumentace o nebývalém hospodářském růstu, kterého jsme dosáhli díky členství v EU, je propaganda srovnatelná s nadšeným budováním socialismu. Moc dobře víme, že všechny ty miliony tun mírové oceli a betonu v 50. a 60. letech pomáhaly stavět pevnou hráz proti imperialismu USA; a pětiletky bylo potřeba splnit, i kdyby to mělo trvat šest let. Při pohledu na grafy produkce šplhající se k závratným výšinám přecházely milicionářům zraky a s pýchou leštili své AK-47 připravené k obraně lidových závodů. Dnes je situace jiná pouze v tom, že milicionáře nahradila arogantní byrokracie přidělující dotace na výrobu „trvale udržitelného růstu“. Kdybychom postavili výtah na Měsíc, naše HDP by se dotklo hvězd. Spotřebovali bychom víc oceli, než si lidoví Číňani vůbec dokáží představit, a beton by tekl proudem jak šampaňské. Následně by se sice ukázalo, že ten výtah k ničemu není, že se nedá provozovat a náklady na jeho údržbu že jsou astronomické; ale co: pásky by už byly přestříhány a dotace vyčerpány. A o to tady jde především.

Pan ministr obrany Martin Stropnický byl nepěkně konfrontován s realitou. Slíbil svým voličům, že bude létat komerčními lety, aby Armáda ušetřila. Jak se říká, slibem nezarmoutíš. Ukázalo se, že ministr obrany je poměrná významná osoba, o jejíž bezpečnost musí být řádně postaráno. Kupříkladu riskovat, že nějaký palestinský terorista unese letadlo s ministrem obrany členského státu NATO, to by, pravda, nebylo dvakrát moudré. Nicméně z hlediska volební strategie je takové přemýšlení nepřípustné. Voliče je potřeba přesvědčit, že nastává soumrak líných papalášů a úsvit makajících nepolitiků. Každý argument se přitom hodí, i když není myšlen vážně. Pan ministr nyní tedy létá armádním speciálem – a je to naprosto správné. Pokud myslíme naši obranu vážně, je nezbytné smířit se s tím, že to není zadarmo. Bylo by však přinejmenším poctivé, aby se o takových věcech demagogicky nelhalo. Pan Stropnický by si měl uvědomit, že není představitelem ministerské role, ale ministrem skutečným. Čili když něco dělá a říká, činí tak sám za sebe, nikoli pod vedením nějakého režiséra. Tedy… mělo by to tak být.