Stručně řečeno jde o návrh souboru opatření, které by měly vést ke snížení dodávek do rizikových oblastí. Prakticky by na to měl dohlížet nově vzniklý nadnárodní regulátor. Omezit by se měly exporty do zemí, ve kterých hrozí či probíhá válečný konflikt, resp. kde je pravděpodobné, že budou zbraně zneužity proti civilnímu obyvatelstvu. Na první pohled je to chvályhodná myšlenka; kdo by chtěl podporovat války a násilí?

V loňském roce se podařilo z České republiky exportovat vojenský materiál v celkové hodnotě 18,2 miliard korun. To sice nelze příliš srovnávat například s 900miliardovým exportem automobilového průmyslu, ale představuje to silný 20% meziroční nárůst. Celé desetiletí po roce 2000 se objem českého zbrojního exportu pohyboval někde na úrovni 2 - 5 miliard korun ročně a prudce začal narůstat až po roce 2011. Česká republika, zdá se, definitivně opustila politiku 90. let minulého století, kdy jsme si vojenskou výrobu zakázali jako něco nepatřičného. Před tím bylo tehdejší Československo 7. největší dodavatel zbraní na světě a vojenská výroba orientovaná z větší části na export představovala v české části federace 2 % celkové průmyslové výroby (a na Slovensku dokonce 6 %). To by dnes představovalo nějakých 50 miliard ročně.

Nutno poznamenat, že rozhodnutí o útlumu vojenského průmyslu mělo kromě dobře vypadajícího pacifismu nového demokratické režimu i zcela prozaický důvod: Zhroutila se poptávka, protože skončila studená válka.