Přiznám se, že z různých důvodů mám vždy tendenci stranit spíše demonstrantům proti státní moci, než naopak. Asi je to dáno osobní zkušeností z listopadových dnů v roce 1989. Bohužel si vůbec nejsem jistý, zda současné ukrajinské události lze s těmi tehdejšími našimi jakkoli srovnávat. Nepochybuji o tom, že „sesazený“ ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nese osobní vinu jak na špatném stavu Ukrajiny, tak na eskalaci násilí v posledních dnech. Nicméně pochybuji, že právě se rodící nová ukrajinská vládní moc bude schopná – a hlavně ochotná – věcně a bez emocí řešit problémy, které jsou podstatou ukrajinského sporu. Zvláštní a neudržitelný slepenec nacionalistů, ultrapravičáků a levicových liberálů je předem odsouzený k neúspěchu při vyjednávání s ruskou minoritou, což značně zproblematizuje vztahy s Ruskem. Spoléhat se na pomoc z Bruselu je naprosto naivní. Snad Ukrajinu nečeká jugoslávský scénář.

Nová vláda Bohuslava Sobotky rozhodla, že Česká republika bude provádět proevropskou politiku. Minulý týden jsme oficiálně rezignovali na ratifikaci výjimky z Lisabonské smlouvy, kterou vyjednala vláda Mirka Topolánka kvůli nesmlouvavému postoji prezidenta Václava Klause. Šlo o odmítnutí přijetí Listiny základních práv Evropské unie s odůvodněním, že by její přijetí mohlo vést v budoucnosti k zneplatnění některých ustanovení Benešových dekretů. Listinu nepřijaly ani Velká Británie a Polsko. Vláda nyní rozhodla, že obavy z budoucího vývoje jsou neopodstatněné. Rezignovali jsme na předběžnou opatrnost. Nechápu, k čemu potřebujeme dělat taková nesmyslná eurogesta. Pro naši vládní partu je vidina bruselských chlebíčků natolik lákavá, že přestala myslet na případné žaloby proti České republice. A to ani nedomýšlím situaci, že by některá z těch žalob mohla nakonec uspět.