Každý v této zemi se stal specialistou na státní maturitní systém, případně na inkluzi. Od prezidenta po štamgasta v nejzapadlejší vesnici má každý názor na to, jak by maturity měly vypadat. Jsou toho plné noviny. Ty stejné noviny, které mají titulky „V průmyslu chybí 50 tisíc pracovníků" nebo „Nemůžeme zvýšit výrobu – nejsou lidé".

Jak by měli vypadat ti lidé, kteří „nejsou"? Jsou to absolventi gymnázií nebo obchodních škol nebo snad vyšších odborných škol cestovního ruchu? Nikoliv – těch je vcelku dostatek. Kdo chce, práci najde, ale určitě se o ně zaměstnavatelé neperou. Jenže vyučený soustružník, frézař, stavař, svářeč… Po nich pasou celé týmy náborářů. Až to skoro vypadá, jako v jistém poněkud dobovém českém filmu Já to tedy beru, šéfe!

Někde jsme udělali chybu, dost zásadní chybu. V honbě za „vzdělanostní společností" jsme zapomněli, že tato země stojí na průmyslu a podnikání ve výrobě, že to, co tradičně už dvě stovky let živí tuto zemi, je přetváření surovin v užitečné věci každodenní potřeby, v investiční celky, vybavení továren a samozřejmě v auta. Soustředili jsme se na „produkci" vzdělání, ale pustili z hlavy, jaké vzdělání je potřebné a užitečné. V posledních dnech jsem předávala výuční listy a také celostátní ocenění pro nejlepší učně „Zlaté ručičky" a zatímco ještě nedávno společnost žila pseudoproblémem s maturitami, tady se sešli rodiče, pedagogové a pár hostů. Jinak sdělovací prostředky projevily tak akorát zdvořilý (či spíše nezdvořilý) nezájem.