Když vidím „rezavé“ lesy a paseky ve velké části Vysočiny, je mi smutno.

Naši předkové les vnímaly jako „rezervu“, kterou pokácí jedině tehdy, pokud dojde k nečekaným výdajům. Nyní z jejich práce „těžíme“. Co bude dál? Odborníci se musí domluvit, co s pasekami, jaké kombinace dřevin sázet a kde brát sazenice. Vysočina je také typická velkým množstvím malých vlastníků, kteří často mají jen drobnou domácí techniku. S tím nelze kůrovci čelit.

Musíme pro ně proto hledat podporu, ať už při zpracování kalamity, tak při následném zalesňování. Chci se touto otázkou jako senátor i jako krajský zastupitel zabývat. Už totiž nejde jen o stromy, ale o celou tvář Vysočiny.