Vážená paní ministryně, vyjádřila jsem nesouhlas s vaší odpovědí na moji interpelaci proto, že jste zřejmě špatně pochopila moji otázku, respektive odpovídáte na něco jiného, než jsem se ptala. Ostatně v textu sama přiznáváte, že vám není jasné, co svojí interpelací sleduji. Já vám to tedy vysvětlím.

Můj dotaz zněl: Předpokládejme, že Denis anebo David Michalákovi zůstanou v pěstounské péči až do dosažení zletilosti. Svého českého občanství nemohou být zbaveni. Co se s nimi stane po dosažení zletilosti? Jaká práva budou mít v Norsku jako cizinci? Co se s nimi stane, až na ně norský stát přestane pěstounům vyplácet štědré přídavky a dávky? Budou k nim mít pěstouni vyživovací povinnost? Budou mít nárok na zabezpečení ze strany norského státu? A jak se k nim zachová český stát, rozhodnou-li se ve svých 18 letech vrátit do České republiky a nebudou umět ani slovo česky? Bude český stát vůči nim vynucovat občanské povinnosti, například připravovanou odvodní povinnost?

Pochopitelně šlo z mé strany jen o příkladný výčet. Podstatou mé otázky je fakt, že státní občanství si člověk nemůže volit. Rodí se s ním a je obtížně je měnit. Svoji státní příslušnost si nosíme sebou, většinou dobrovolně, ale nefunguje to tak, že by každý byl státním příslušníkem toho státu, na jehož území se právě nachází. Lidé jsou dnes velmi mobilní, ale státní občanství je svazek relativně trvalý a dlouhodobý. Jeho podstatou je věrnost své zemi. Ze státního občanství nevyplývají pro občany toliko práva, ale i povinnosti.