Co je myšleno, věcně, nikoliv emotivně, formulací: „neúměrný růst Vojenského zpravodajství ve vztahu k občanům této země“

Česká advokátní komora (ČAK) se obává, aby nedošlo k narušení důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem?

Vojenské zpravodajství (zpravodajské služby obecně) byly vytvořeny právě v zájmu ochrany a obrany zájmů toho kterého státu, respektive jeho občanů. V tomto smyslu jsou tyto služby budovány, a z peněz daňových poplatníků i hrazeny potřebné jak technologické, znalostní tak i personální kapacity. Souběžně je vyvářen i soubor legislativních norem, které tuto činnost ošetřují v jak v kontextu s nezbytným utajením, tak v kontextu s měnícími se bezpečnostními hrozbami. Vyvažují tedy jisté potřebné pravomoci moci výkonné se zájmy občanské společnosti. Legislativní normy také zajišťují kontrolu plnění těchto, společností svěřených, kompetencí.

Z podstaty práce zpravodajských služeb je řada aktivit a činností občanovi z logických důvodů nepřístupná, jinak by se nemohlo jednat o zpravodajské služby. Obdobné pravidlo platí i pro definice technických prostředků, které jsou podle ČAK vágní. A jaké jiné by mělo být specifikováno? Jsem poněkud konsternován faktem, že advokáti, vzdělaní lidé, nevnímají základní předpoklad účinné sebeobrany – tedy utajení parametrů technických prostředků tuto obranu zajišťující. Opak, tedy zveřejnění těchto parametrů by byl nejen hazard s onou požadovanou bezpečností, ale zejména doslova vyhození peněz daňových poplatníků použitých na pořízení technologií do kanálů. Je to zcela prosté a logické…to by tedy bylo podle ČAK politicky odpovědné? Skutečně si to myslíte?

A jen na okraj – i bez aktuálně projednávané novely Zákona o vojenském zpravodajství máme plné ruce práce s neutuchajícím přívalem tzv. „úniku informací“, vesele nám unikají informace i z chráněné důvěrné komunikace advokáta a klienta – odkud pak nám tyto informace unikají, že by i ze soudních spisů…….? Takže obava z potenciálního nebezpečí úniku informací je prezentována jaksi ex post, není to hrozba, je to bohužel každodenní realita, jinými slovy – což si raději zamést před vlastním prahem a přestat se děsit pravomocí Vojenského zpravodajství, přestat emotivně strašit tím, co je takřka standardní součástí našeho právního státu?