České kavárny, v nichž se čas od času najde dětský koutek, jsem považovala za jasný znak rovnoprávnosti mezi ženami bezdětnými a ženami dětnými, pokrok, který jsem na mateřské sama s velkou oblibou využíval a který mi při druhé mateřské ve Francii zoufale chyběl.

V době mateřské byl pro mě kontakt s civilizací nutný – znamenalo to aspoň na chvíli převléct pobryndané triko (to dětské i svoje) za důstojnější obleček, pokusit se o účes na hlavě a vyrazit z dětského hřiště do světa dospělých. Občasná chvilka v kavárně se rovnala dávce kyslíku – nadechnout se, zjistit, že svět se točí dál, pohovořit s kamarádkou a vypít u toho hrnek latte (s pěnou!) nebo aspoň espresso bez kofeinu…

Co bych za to o pár let později dala, kdyby ve Štrasburku byla v centru alespoň jedna taková kavárna či restaurace s dětským koutkem. Vyměnit aspoň občas hřiště a parky za teplo kavárny bylo minimálně v zimních měsících velmi lákavé. S českými kamarádkami řešící stejný problém jsme proto mnohokrát vzpomínaly na ty príma české kavárny, kde nejsi s dítěte odsouzená ke kafi do kelímku – a na mráz.