Myslím, že někteří z vás tady říkali osobní zkušenost, jak vidí tento zákon. Já vám ji rád řeknu také. Já samozřejmě vůbec nemám žádný problém s tím, že nejen já, ale my tady dáváme majetková přiznání. V těchto patrech politiky se s tím musí počítat. Mám ale problém s tím, že ti, kteří jsou opravdu ovlivnitelní a pro tuto společnost možná poslední, kteří rozhodují v této společnosti o dobru a zlu, o tom, kdo se chová mravně a nemravně, tak to jsou soudci a pak státní zástupci. A na ty se vlastně nepodívá nikdo, protože to je uloženo. Myslím si, že není vůbec v silách předsedy Nejvyššího soudu, aby vůbec takové věci kontroloval. A možná snad v případě nějakého trestního řízení, když tam někdo zabrousí, tak to může zkontrolovat a pak se něco stane. Takže to je jedna část veřejné moci, která podle mě není v tuto chvíli pod žádnou kontrolou, ani tímto zákonem.

A jsou to lidé, kteří skutečně rozhodují o miliardách, zda je přisoudí tomu či onomu, kdo vyhraje... Myslím si, že to napětí tam je nepoměrně větší než nějaké lobbování u nějakého senátora v Senátu nebo poslance v Poslanecké sněmovně, to zaprvé.

Zadruhé. Tímto jenom připomínám, ačkoli pro ty změny hlasovat budu, ale jen připomínám, že my zase řešíme nějaký důsledek. Ale ten řešíme až ve chvíli, kdy je to špatně. A já se přikláním tady ke kolegovi, který říkal, že ten zákon lze obejít. Zvláště ti, kteří finanční prostředky mají, tak to udělají jinak než takovým přímým vlastněním médií. Mně to naopak vyhovovalo. Všichni ví, kdo co vlastní, všichni to čtou. A jak tady bylo upozorněno, vidíme, kam se to sune. To se mi zdálo lepší než to, že se to teď udělá jinak. Koupí si to někdo jiný. Někdo ze skupiny, někdo vzdálený... Známe zřejmě způsoby, jak se to dá dělat, všichni. Ale teď si hrajeme na to, že zlepšíme morálku této společnosti. Vůbec ne. Já myslím, že tu morálku společnosti máme zlepšit tím, že tady například stejně jako Poslanecká sněmovna máme určité pravomoci minimálně k veřejnoprávním médiím.