Klecové velkochovy jsou kruté a zbytečné. Po celém světě živoří miliardy zvířat v průmyslových velkochovech. Jen v EU to je každý rok kolem 300 milionů zvířat, která „prožijí“ život od narození až do uhynutí ve stísněných podmínkách klece. Jedná se o zejména o prasata, slepice, králíky, husy, kachny, křepelky. Kvůli šlechtitelským zásahům a nevhodné péči mnohá z nich trpí značnými zdravotními problémy. Nedostává se jim dostatečné veterinární péče a často dlouhodobě trpí různými zraněními a nemocemi, nebo jsou jim naopak v přebytečné míře podávána antibiotika. Kvůli úspoře financí a času jsou chována ve zcela nevyhovujících podmínkách, které zabraňují jejich přirozeným potřebám – slepicím hrabat a popelit se, prasatům rýt, kravám procházet se.

Především ale, jsou zcela okradena o blízkost a soucit. Průměrná prasnice ve velkochovu o svá mláďata – oddělená od nich klecí – pečuje pouhé tři týdny, zatímco přirozeně by ji selátka opouštěla asi po třech až čtyřech měsících. Telata jsou od svých matek dojnic oddělována záhy po porodu, aby byl na maximum využit „potenciál“ dojnice, její mléko. Telata pak tráví první měsíce života odděleně, po jednom, v maličkých boxech podobných psím boudám. Polovina kuřat nosných druhů drůbeže zemře, sotva se vylíhne – jednoduše proto, že mají špatné pohlaví a vajíčka nesnášejí. Některé křepelky zase žijí na ploše ne větší než pivní tácek, slepice snáší vejce v malých stísněných prostorech, nemají možnost se hýbat a ubližují si.

Život v kleci není žádný život. Věda už dávno prokázala, že všechna hospodářská zvířata jsou citlivé a vnímavé bytosti schopné trpět, ale také prožívat radost. Proto již nelze dále tolerovat intenzitu utrpení zvířat v klecových chovech.