Tento týden na stránkách Deníku Referendum otevřel bývalý squatter Arnošt Novák problematiku obsazování domů na případu vyklizení squattu v Neklanově ulici na pražském Vyšehradě Policií CR. Squattery do delší dobu neudržovaného domu ve vlastnictví italské firmy pozval loni nájemník. Ti podle jejich slov chtěli v neobývaných prostorách zřídit komunitní centrum. Zástupce správce domu ale požádal podle zákona o vyklizení domu policisty a zásah se neobešel bez použití donucovacích prostředků (policie tvrdí že ji před domem napadla skupina 4 mladíků).

Tato událost opět připoutává pozornost k problematice squattingu, což není jev v ČR příliš rozšířený. Nemyslím příležitostný squatting pro homeless, to je otázka spíše sociální. Myslím ideový squatting, který čerpá z různých ideových zdrojů nonkonformismu. Týká se převážně mladé populace, která ve squatterské komunitě může specifickým způsobem realizovat právo na domov a uspořádat si po svém i mezilidské vztahy. Často takový squatt existuje jako centrum alternativní kultury.

Reakce státu na squatting souvisí se stupně liberálnosti systému v dané zemi. Česká právní úprava neposkytuje legální definici squattingu., ale hranice souvisí s aktivní ochranou vlastických práv. Dlouholetá tradice squattů na západě vedla k nalezení určitých forem legální koexistence s veřejnou správou i když za cenu omezení radikalismu. Argumentovat odmítáním ochrany vlastnictví je možná zajímavý bouřlivácký postoj, ale k praktickému řešení nevede.

I v České republice známe případy, kdy se cesta k legální koexistenci squatterů s vlastníky našla. Známý je osud squatterů z domu v ul. pplk. Sochora, který patřil městské části Praha 7. Tam při stěhování zůstal nájemník, který k sobě přihlásil další osoby. Podle tehdejší legislativy to bránilo jeho vystěhování. Nakonec ale dostal náhradou objekt v ulici Za papírnou 7, kde v periferní pražské lokalitě vznikl v Praze ojedinělý legální squary v prostorách propachtovaných za symbolické nájemné.