Co Václavu Havlovi nikdo neupře je jeho známost v zahraničí. Pro svět se stal značkou a respektovanou ikonou české „velvet revolution“. Stali jsme se díky jeho jménu ve světě známější i když tento sametový dojem z událostí ve střední Evropě mohl být často klamavý. Nelze mu upřít ani jeho podíl na hladkém, nekrvavém přechodu od minulého režimu do nových časů. Byl vlastně jakýmsi garantem takzvaného sametu, tedy mocenského kompromisu.

Hodnocení Václava Havla se neobejde bez historického hodnocení jeho působení v disentu jako klíčové osobnosti Charty 77. Kritika se nyní soustřeďuje zejména na éru jeho prezidentování. Určitě ale málokoho nechal lhostejným a to jak v praktické, tak i v symbolické rovně. Měl svůj uctívající kult ale také nenávistný antikult. Tirády o poklonkování havlismu bilderbergu, sudeťákům, židům a cikánům mají až silně zahnědlou podobu. Přitom je nepochybně co kritizovat, ale ovšem věcně a v historickém kontextu. Nelze přeci zapomínat že na charakter ekonomické transformace země (tzv. rozkradení země) měl daleko vět vliv člen tehdejší exekutivy Václav Klaus. To že se liberál Havel jeví bigotním jeskyním konzervativcům jako neomarxista nemá velkou poznávací hodnotu.

Vždyť pro Havla byl Marx jen ješitný patriarcha.

Přerod z disidenta prezidentem musel mít vliv i na Václava Havla samotného. Byl spíše intelektuál než představitel moci. Musel se v něm svářit konflikt mezi jeho moralistními vizemi a poněkud anarchistickým pojetím nepolitické politiky s tvrdou realitou zájmových skupin, které záhy po roce 1989 začaly vystrkovat rohy. V společnosti působil jako kontraverzní osobnost, spojující dobré i špatné, co přišlo po roce 1989. nenáviděný i milovaný, bořící tabu, ale sám někdy uzavřený v nereálném světě. Pravičáky označen za levičáka a pseudohumanistu, levičáky za agenta imperialismu a revanšismu. Nacionalisty pak označen za kosmopolitu. Nebyl to ani Gándí ani Mandela, ale rozhodně ani člověk bez charismatu.