Poněkud překvapivá koncovka procesu ustavování nové české vlády, kdy prezident Miloš Zeman de facto během několika hodina změnil svůj striktně odmítavý postoj ke jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí a kdy ministerský dekret s jeho jménem nakonec podepsal, (opět) neumožnila, aby, alespoň teoreticky, mohl být po téměř třech desítkách let platnosti české vysloven autoritativní verdikt o tom, zda prezident republiky skutečně musí do ministerské funkce jmenovat každého kandidáta, kterého mu navrhne předseda vlády, anebo zda má rovněž právo tyto návrhy odmítnout.

Veřejnost, a nejen ta odborná či politická, tak nadále zůstává v této otázce názorově rozdělena, přičemž oba tábory setrvávají v přesvědčení, že pravda je na jejich straně. Budou někdy relevantně rozsouzeny? A lze to vůbec akceptovatelně provést? A je ještě vůbec k onomu letitému sporu říci něco nového?

Ústava versus dohady a zbožná přání

Pokud se budeme držet striktně ústavního textu a jeho logického a systematického výkladu v kontextu architektury našeho politického systému, není celá záležitost zas až tak moc komplikovaná.

Co se týče institutu jmenování člena vlády, naše Ústava jasně říká, že ministra, (resp. člena vlády), jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. To znamená, že (na rozdíl od odvolání člena vlády, jak si ukážeme dále) jde o (sdílený) akt, který vyžaduje shodu předsedy vlády s prezidentem na osobě konkrétního ministerského kandidáta.

Jinými slovy, je nezpochybnitelné, že členem vlády může prezident jmenovat jen tu osobu, kterou mu navrhne premiér. Ale zároveň nikoli úplně každou osobu, kterou mu předseda vlády navrhne - to z textu, logiky ani systematiky Ústavy nikterak nevyplývá.