Vstoupili jsme do Evropské unie v roce v  2004 a slavili. Konečně jsme tam, konečně nás vzali mezi sebe. Po několika málo letech jsme na to ale zapomněli. Už jsme v EU nějaký ten pátek a jezdit po Evropě bez pasu nám připadá normální, příliv evropských peněz nás už moc nenadchne. „Vždyť je stejně někdo rozkrade,“ slyšel jsem mnohokrát.

Zato nám ale vadí evropská byrokracie, a také nám vadí, že si nemůžeme dělat tak úplně co chceme, když nám občas Evropská unie něco „zakáže“.  A jak už je v českých zemích od nepaměti zvykem, tak si stěžujeme a čím dál více máme pocit, že vlastně Evropskou unii nepotřebujeme my, ale ona nás. A tento pocit je v nás posilován i některými politiky, kteří se tváří, že jim jde o nás a o naši svobodu, ale ve skutečnosti jim vadí asi zcela jiné věci.

Pokud totiž někdo kritizuje EU jeden den a druhý den pustí na svobodu největší tuneláře a zloděje, tak mám celkem jasno v tom, o koho svodu tady doopravdy běží.

Zamysleme se společně znovu a vraťme se v čase. Po druhé světové válce se v Evropě hledal model, jak zabránit dalším válkám a z množiny znesvářených národů udělat skupinu zemí spolupracujících v míru na společné hospodářské prosperitě. V roce 1951 nastal první průlom, došlo k vytvoření Unie Uhlí a Oceli (ESUO), tzv. Montánní unii podpisem smluv v Paříži.

Ale Evropa chtěla jít dál, a tak byly podepsány v roce 1957 Římské smlouvy o vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom).   Tím byla započata epocha Evropské integrace.