Jedinou možností, jak odstranit radionuklidy ve vyhořelém palivu, je čekat, až se rozpadnou na nuklidy neradioaktivní, což trvá statisíce let. Aby se radionuklidy nedostaly do biosféry, „znehybňují“ se ve skle nebo keramice (vitrifikace) a trvale ukládají v hlubinném úložišti. Stát se snaží urychlit výběr lokality pro hlubinné úložiště do roku 2028, již letos by měly začít průzkumné geologické práce. Obyvatelé vytipovaných lokalit se snaží o změnu v přístupu státu k nakládání s vyhořelým jaderným palivem tak, aby se neomezoval pouze na hlubinné úložiště, a bojují za posílení práv dotčených obcí při rozhodování o jeho umístění. Je logické, že pokud vyprodukujeme jakýkoliv odpad, musíme se o něj postarat. Jaderné palivo však zatím umíme využít pouze z 5% a již dnes víme, že tento „odpad“ se může stát cenným zdrojem surovin nebo znovu palivem pro jiný typ elektráren. Je tedy rozumné zakopávat tuto surovinu pod zem? Je rozumné rozsáhlou důlní činností dále devastovat náš kraj již tak poničený kůrovcem? Je rozumné riskovat ztrátu cenných zdrojů pitné vody, které v budoucnu může být opravdový nedostatek? V jakém stavu chceme předat Vysočinu příštím generacím?