Vždy jsem zastával a budu zastávat názor, že o své hospodě či restauraci byl měl rozhodovat především její majitel. On je tam doma, ať už ve svých, nebo jím provozovaných prostorech, a ví nejlépe, co chce jeho klientela.

Jaká je aktuální situace půl roku po zavedení zákazu kouření v restauracích? Někteří lidé si libují, jak se vracejí domů v nezapáchajícím oblečení. Jiní, žijící v blízkosti klasických hospod, mají při větrání vyuzený byt. Cigaretový kouř nezmizel. Jen se přesunul. O trochu více práce mají strážníci, kteří musejí upozorňovat kouřící hloučky na rušení nočního klidu. To je takový souhrn změn, které nastaly ve městech. Ano ve městech, kde již problematiku kuřáckých a nekuřáckých restaurací dávno před tímto zákonem vyřešil trh. Pokud je nyní něco výhodou, tak to, že si zásadový nekuřák může v klidu posedět s kuřákem ve společných prostorech. Ten první má možná radost. Druhý asi není úplně nadšený z běhání na cigárko mimo restauraci, kde navíc v tuto dobu nebude úplně nejvlídnější počasí.

Ale co vesnice? Sám jsem velmi zásadový nekuřák. Mnohem více, než kouření u vedlejšího stolu, mně však vadí smutný pohled na vesnické hospůdky. Několik set jich úplně skončilo, jiné se mění na kluby. Někde se snaží přežívat, vymýšlejí akce, zkracují otevírací dobu za účelem snížení nákladů na energie. Hospodu, která by po zákazu kouření na vesnici výrazně prosperovala, upřímně neznám. Rád se o ní klidně dozvím.