Každá rozumná vláda si tedy počíná tak, aby byl vybudován vyhovující zdravotní systém, jehož kvalitu lze z celospolečenského hlediska vyhodnocovat mj. pomocí statistických ukazatelů, ale především spokojeností občanů.

Předpokladem tvorby a udržování každého systému je jeho jasná koncepce (tj. pojetí) a strategie (střednědobé a vzdálenější cíle). Tyto cíle jsou úkolem vlády, resp. ministerstva zdravotnictví, které hlavní zásady celého systému víceméně obecně nastavuje a s pomocí zákonů a podzákonných norem nastavuje jejich realizaci.

Koncepce každého oboru by měla být většinově schválena nejen parlamentem, ale akceptována celou většinovou společností. A pak je celkem méně významné, jaká vláda nastoupí, jaké bude její koaliční složení a záměry. V popředí je však pro ni vždy zdravotně-sociální doktrína, která má být naplňována zákony, jejich novelizacemi, vyhláškami a nařízeními. Přitom nejde o demagogii: společnost se vyvíjí, a to jak uvnitř, tak i díky vlivům vnějším. Všemu tomu je třeba přizpůsobovat zdravotně-sociální systém a umět zdůvodňovat, proč se odchylujeme od původního „mustru".

Je samozřejmé, že tomuto sofistikovanému systému musí vyhovovat systém financování. Jeho role však nemůže být určující determinantou, poněvadž primární je věcná stránka, zadání. Pokud by se systém financování jevil jako nedokonalý k tomu, aby umožňoval naplňování přijaté koncepce i strategie, pak je nutné jej přizpůsobit anebo úplně změnit jeho nastavení.

V našich podmínkách byl od roku 1993 zaveden v rámci daňové reformy pojišťovenský systém, který je v evropských poměrech považován za relativně nejdemokratičtější a nejdokonalejší.