Například z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy odchází stabilně deset až třináct procent absolventů, a to zejména k našim západním sousedům. Podle průzkumu mezi mediky, který uspořádala organizace HealthCare Institut, více než čtvrtina českých studentů lékařských fakult v Česku plánuje po skončení studia pracovat v zahraničí. A na druhé straně v českých nemocnicích chybí na 600 lékařů.

Domnívám se, že medicínu jsme šli studovat proto, abychom sloužili našim spoluobčanům. Nemohu se proto smířit s tím, aby u mladých lékařů zvítězil vyšší plat třeba v Německu. Postrádám u nich jistý pocit vlastenectví, který by se měl projevit ve snaze pomoci našemu zdravotnictví, které má problémy mj. právě kvůli personálnímu nedostatku. Na druhou stranu do jisté míry chápu, že absolventům medicíny vadí především nevyhovující podmínky pro předatestační specializační přípravu či složitost kariérního nebo platového růstu.

Vím, že je povolený volný pohyb osob v rámci Evropské unie, to je fajn, tomu nelze bránit. Na druhou stranu naši medici studují de facto za státní peníze a mělo by je tu tedy něco přidržovat. Jde totiž o nemalé finanční prostředky. Celkové náklady na vysokoškolské vzdělání jednoho lékaře se pohybují kolem 800 000 korun. Platby od státu, které fakulty dostávají na každého studenta, přitom pokrývají jen 75 procent výdajů, které školy mají. Zbývající čtvrtinu si fakulty musí zajistit z jiných zdrojů. U zubařů jsou státní dotace ještě vyšší.

Jak danou situaci vyřešit? Nebyla bych pro zavádění školného. To by mohlo ztížit přístup ke studiu medicíny, nemluvě o tom, že samotné studium pak představuje pro rodinu už tak značnou finanční zátěž.

Možností, jak „udržet" mladé lékaře doma, jsou také nejrůznější stipendia, které jim poskytují nemocnice, různí donátoři, případně i kraje „ve veřejném zájmu". Například na Ústecku do nemocnic nastoupilo už 110 lékařů, kteří předtím během studia dostávali peníze od nadačního fondu, zastřešující společnosti Krajská zdravotní. Jde o jistou obdobu tzv. krajských stipendií z minulosti, kdy absolvent vzal na vědomí, že bude po promoci působit v tom kraji, který mu stipendium poskytoval během studia.

A v neposlední řadě by mohla být řešením úhrada nákladů za studium, pokud se absolvent medicíny rozhodne odejít do zahraničí, zejména pak hned po promoci. Náklady jsou známy, a neměl by tedy být problém, aby se odcházející mladý lékař „vyrovnal" se státem, za jehož peníze vystudoval. Mohla by tím vzniknout jistá finanční rezerva, která by mohla sloužit k poskytování stipendií různých typů, a to jak sociálních, tak prospěchových apod.

Je nesporné, že takový přístup by si vyžádal diskusi na odborné i politické úrovni. Pokud však o tomto námětu debatuji se svými lékařskými kolegy, tak většina z nich jej považuje za jednu z možností, jak zlepšit personální stav českého zdravotnictví.