57 let uplynulo od sovětské okupace Československa, ale neměli bychom zapomínat.

Stejně jako na Ukrajině, jakmile to vypadalo, že by se Československo přiklonilo trochu k Západu, Sovětský svaz, jak se tehdy ruské impérium samo nazývalo (Lavrovova mikina, žejo.), okamžitě poslal vojáky s tanky.

Tím bylo po nadějích na „demokratizaci“, na konec „vedoucí úlohy komunistické strany“, na konec cenzury, na konec devizových příslibů a výjezdních doložek, na konec nadějí aspoň na drobné podníkání – nesměli jste provozovat ani taxík nebo trafiku.

Následovala, z pohledu konzervativních komunistů tzv. „normalizace“. Moci se chopilo konzervativní vedení KSČ se sovětskými poradci za zády, obnovilo cenzuru, potlačilo odpor a lidé volili rezignaci a „vnitřní emigraci“. Komunisté obnovili tvrdé centrální plánování, které zapříčinilo mizernou kvalitu a nedostatkové zboží. Vydali seznam zakázaných spisovatelů, zavedli povolovací komise na texty písní a divadel. A odsouhlasili „dočasný pobyt sovětských vojsk“, přičemž, jak pravil dobový vtip, jednotkou dočasnosti byl jeden „furt“. Nakonec to bylo dlouhých 23 let.