Vážené kolegyně, vážení kolegové,

já připomenu situaci roku 2013, protože má hodně co společného s dnešní situací. To byl rok, kdy v Poslanecké sněmovně měla vládní koalice jasnou většinou 101 hlasů. Tato většina byla prezentována prezidentovi. On tedy tak svým způsobem nás vtipně požádal o to, že pokud máme 101 podpisů, tak chce, aby byly všechny notářsky ověřené. Na to Sněmovna nereagovala. A prezident v tu chvíli nerespektoval výsledek voleb a jmenoval vládu Jiřího Rusnoka a jeho spřízněných osob.

Poslanecká sněmovna tehdy reagovala, reagovala zcela zásadním způsobem, protože měla jasný cíl a to zachovat parlamentní demokracii a zachovat postavení Poslanecké sněmovny. Může to znít absurdně, ale tak to prostě je. Poslanecká sněmovna v tu chvíli nemohla udělat nic jiného, než se rozpustit. Kdyby totiž v ten moment respektovala to, že prezident jmenuje nikým nezvolenou vládu a Poslanecká sněmovna bude fungovat až do termínu řádných voleb roku 2014, v tu chvíli by tuto situaci označila za normální a do budoucna kdykoli prezidentem znova realizovatelnou.

Sněmovna reagovala tím nejsilnějším v tu chvíli možným způsobem, který měla, a to svým rozpuštěním, aby uhájila pozici Poslanecké sněmovny. Dnes jsme ve velice podobné situaci. Ať už to byl rok 2017, nebo léto roku 2019, prezident premiéra nenechává skládat vládu, jakou on si přeje, za jakou on nese politickou odpovědnost, ale určuje mu, kdo v té vládě má být. Některé členy přijímá, některé nepřijímá, některé odmítá dlouhodobě odvolat. Prezident v tu chvíli přejímá pravomoc premiéra.

Premiér má šanci se bránit. Může podat kompetenční žalobu. Kdyby ji podal, možná bychom tady nemuseli dneska řešit tuto ústavní žalobu. Premiér se rozhodl ji nepodat. A pak už je jenom jedna záchranná brzda, která zabrání tomu, aby prezident prostě válcoval parlamentní demokracii, a to je nechat rozhodnout Ústavní soud, kde ty hranice jsou.