Německá kancléřka Merkelová zakončila svoji návštěvu Číny v červenci letošního roku přednáškou na známé univerzitě Tsinghua v Pekingu. Studentům mimo jiné řekla, aby pěstovali kritické myšlení, a dodala: „Jenom společnost, která je otevřená, pluralistická a poskytuje každému svobodný prostor, je – alespoň podle mého názoru – schopna se úspěšně rozvíjet.“ Předtím na společné tiskové konferenci s čínským premiérem Li Kche-čchiangem kancléřka připomenula, že „úspěšný hospodářský rozvoj a rozvoj lidských práv a občanské společnosti spolu úzce souvisejí“. Čínský premiér se nejen neurazil, ale odpověděl jí, že jeho země usiluje o vybudování právního státu a že má zájem vést s Německem dialog o lidských právech. Během úspěšné návštěvy kancléřky uzavřeli němečtí podnikatelé s čínskými kolegy nové kontrakty za více než 2 mld. eur. Kancléřka Merkelová v Číně říká to, co němečtí politici tradičně sdělují čínským představitelům. Politika SRN je jasná, Číňané to vědí, obchod se rozvíjí.

Český prezident Zeman naproti tomu neopomenul ujistit Číňany o tom, že plně chápeme, „že se není možné vměšovat do vnitřních záležitostí kterékoli země, včetně Číny“, což od něj nikdo nepotřeboval slyšet. K tomu dodal svoji už mezitím proslulou větu o tom, že nepoučuje o tržním hospodářství ani o lidských právech, ale že se přijel do Číny učit, jak „stabilizovat společnost“. Kdyby své vystoupení nezakončil vytažením plyšové hračky jako symbolu „jeho“ Česka, mohlo se snadno stát, že by jeho slova brali Číňané vážně. A to by nám nijak nepomohlo.

Půl roku předtím ministr zahraničí Zaorálek na návštěvě ČLR, kde mohl, opakoval, jak respektujeme suverenitu a územní celistvost ČLR a „politiku jedné Číny“, až museli čínští posluchači začít přemýšlet nad tím, že tomu tak ze strany ČR snad vždycky nebylo. Přitom bylo, žádnou jinou politiku jsme neměli, samostatný Tibet jsme nikdy neprosazovali a o suverenitě Číny jsme v žádném směru nepochybovali.

Čeští levicoví politici dělají chybu, která se nám nemusí vyplatit. Klekají si na kolena a přitom rituálně opakují věci, na které se jich nikdo neptá. Ve východních kulturách (ale vlastně v každé) je výsledkem nakonec jenom dojem slabosti a pocit pohrdání.