Kromě katastrofální úrovně finanční gramotnosti je na tomto zjištění alarmující jedna věc: za zadlužeností těch, kteří žijí na společenském chvostu v ghettech, totiž stojí většinou lichváři, spekulanti s nemovitostmi a majitelé ubytoven. A to vše s tichým souhlasem státu.
Není žádným tajemstvím, že v sociálně vyloučených lokalitách žijí v devadesáti procentech případů Romové. A není ani žádným tajemstvím, že se tito lidé do sociálně vyloučených lokalit dostali většinou proto, neboť nebyli schopni žít – rozuměj platit nájem a najít si práci – ve svém původním bydlišti.
Žijeme v době, kdy většina našich romských spoluobčanů pochází z takzvané „ztracené generace Romů“, tedy lidí, kteří se narodili v devadesátých letech, a kteří nikdy nepoznali, jaké to je, živit se legální prací. Stát, který by měl v rámci sociální politiky nastavit takové mantinely, aby i ten, kdo nezvládl vychodit víc, než osm či devět tříd základní školy pochopil, že bez práce nejsou koláče a že se mu zkrátka nevyplatí sedět doma a čekat na štědré sociální dávky od státu, protože zkrátka žádné nedostane, však dělá všechno pro to, aby tomu bylo naopak. Romy, kteří nemají důvod pracovat, podporuje sociálními dávkami, které se při jednoduché aritmetice (hodně dětí, žádná svatba, sirotčí důchody, sociální bydlení) rovnají slušnému měsíčnímu platu. A sami Romové, kteří nemají důvod chodit do práce, mají tak přes den spoustu času na to, aby příjem utratili po hospodách a výherních automatech. Pozor: nehovořím plošně o Romech, sám znám několik velmi pracovitých, slušných a vzdělaných romských lidí, v tomto komentáři se pouze snažím dobrat podstaty problému našich nepřizpůsobivých spoluobčanů.
A tak se tedy stane to, že se taková romská rodina zadluží, neboť přestože – nebo možná právě protože – že ji stát sociálně velmi pomáhá, nevystačí s financemi. Nemají na zaplacení nájmu, elektřiny, vodného a stočného. Spirála, na jejímž konci jsou obrovské problémy nás všech, se začíná roztáčet. Jako první nastoupí většinou města, která se chtějí nepohodlných neplatičů nájemného zbavit. Neplatiče přestěhují do chudších, méně rozvinutých obcí či městských částí, které ale nejsou na problémy, spojené se sociálně vyloučenými, připraveny. Nesmíme zapomenout ani na spekulanty s byty, kteří vydělávají na tom, že převezmou dluh takových neplatičů výměnou za uvolněný byt v často velmi lukrativní lokalitě. Oběma způsoby – tedy ať zásluhou města či spekulanta – se zkrátka taková rodina dříve či později ocitne na ubytovně.
Ouha, zase chyba státu. Štědré státní příspěvky na bydlení pro sociálně slabé totiž končí u vydřiduchů, kteří za nájemné na ubytovnách požadují částky srovnatelné s cenami nájmů luxusních bytů. Nájemné dvanáct tisíc v ubytovně ve čtyřtisícové obci není nic výjimečného. A tak, když peníze na předraženou ubytovnu dojdou, pomůže lichvář. Místní člověk, je na něj přeci větší spolehnutí než na tu neosobní banku, která „nám Cikánům“ stejně nic nepůjčí. Úrok je stoprocentní, stejně tak, jako jistota, že z tohohle bludného kruhu už se ona rodina nikdy nevyhrabe. Výsledkem toho je kriminalita, frustrace přeměněná v násilí a hrozivá eskalace problémů vzájemného soužití mezi obyvateli takovéto ubytovny a zbytkem obce či městské části. Ruku na srdce: kdo z vás by chtěl žít v těsném sousedství takovéto stavby?
A přitom stačí tak málo. Zákonem narovnat chyby ve výplatách sociálních dávek tak, aby na nich nemohli parazitovat majitelé předražených ubytoven. Donutit obce a především velká města, aby nezaměstnanost začaly řešit veřejnou službou a veřejně prospěšnými pracemi třeba jen podmínkou ve veřejné zakázce, že minimálně 10 procent zaměstnanců na zakázce firma najme z řad dlouhodobě nezaměstnaných v evidenci úřadu práce. Zefektivnit a podmínit výsledky terénní poradenství poradenství, které sociálně vyloučeným lidem například pomůže orientovat se na internetu a tím si najít levný pronájem nebo legální práci.
Na sociální bydlení dává stát hrozivou miliardu měsíčně. Drtivá většina z těchto financí skončí v kapsách majitelů ubytoven. Hnutí Úsvit přímé demokracie přitom od loňského podzimu předložilo v Poslanecké sněmovně již několik návrhů zákonů, které by účelnost sociálních dávek řešily. Sněmovna je však nikdy neschválila. Přitom kdyby se tak stalo, mohla za dobu platnosti takového zákona státní kasa ušetřit už několik miliard. Trochu se tomu ministru financí Babišovi divím: na jednu stranu kontroluje na ministerstvu spotřebu papíru do tiskáren, na straně druhé mu ke spekulantům utíkají miliardy.
Otázka sociálně nepřizpůsobivých romských spoluobčanů je velmi komplikovaná záležitost. Nedaří se jí spolehlivě a stoprocentně řešit ani ve zbytku Evropy, kde toto etnikum tvoří významnou část společenské menšiny. Ve Francii, na Slovensku ani v Irsku. Pokrytectví Anglie a Kanady, které kvůli hromadné migraci českých a slovenských Romů v devadesátých letech zrušily s Českou republikou bezvízový styk, je obecně známé. Demokracie totiž pro tyto státy končí tam, kde začínají jejich vlastní zájmy. Měli bychom si jako stát vzít z jejich konání příklad a začít se řídit také svými zájmy. Tím zájmem je mít zemi, která nebude trpět tím, že její političtí představitelé jsou xenofobní pokrytci.
Podle výše uvedeného průzkumu se zjistilo, že sociálně vyloučených zadlužených Čechů je hrozivých 35%, přičemž průměr ostatních zemí Evropy se pohybuje kolem 20%. Zarážející ale je, že například v Moldavsku, které je oproti zbytku Evropy včetně nás výrazně chudé, je takto zadluženo pouhých 5% obyvatel sociálně vyloučených lokalit. Čím to asi je? Říká se, že vše je o vůli. V případě řešení hrozivě sílících problémů se sociálně vyloučenými Čechy ale tato vůle na straně státu ale chybí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Úsvit přímé demokracie
