Mládež byla aktivně přítomna v přelomových událostech dvacátého století u nás, vzpomenu – vznik Československa, odpor proti okupaci, únor 1948, události Pražského jara 1968 i Listopad 1989 jsou toho pádným důkazem. Zdaleka se nejedná jen o českou záležitost. V šedesátých letech dvacátého století byla mládež světovým fenoménem, v některých západních zemích se radikalizovalo až do podoby barikád na ulicích a ovlivňovalo výrazně politiku ve svých zemích. I tak významná a respektovaná osobnost Francie Charles de Gaulle odstoupil v důsledku studentských bouří z prezidentské funkce. V USA dokonce v té době děti z bohatých rodin vyšší střední třídy a studenti ke zděšení politických elit obsazovali studentské kampusy a bojovali s policií. Založili hnutí hippies, zcela protikladné hodnotám a tradici kapitalistické Ameriky postavené na zisku a majetku.

Řada představitelů tehdejší západní studentské revolty pak v dalších životních fázích již nezůstala zcela konzistentní se svými mladistvými ideály a hodnotami a na politické škále se přesunula až na opačný konec. Příklad za všechny: německý ministr zahraničí Jožka Fischer. Podobné příklady lze nalézt i v prostředí České republiky, např. osobnost studentského hnutí konce šedesátých let Jan Kavan, který se dokonce stal ministrem zahraničí a později i předsedou Valného shromáždění OSN. I když u něj zůstala významná kontinuita přesvědčení a konání. Koncem osmdesátých let byl zdroj změn mimo československou společnost v sovětské perestrojce a glasnosti. Z historického odstupu je zřejmé, že průběh listopadových událostí 1989 nezanedbatelně ovlivnily i postoje, které se odehrávaly v určité režii příslušníků střední a staré generace, kteří se bezprostředně samotné akce na Albertově nezúčastnili. Vzhledem k mezinárodně politickému a vnitropolitickému vývoji jiná varianta vývoje než společenská změna v Československu ale jen těžko připadala v úvahu a mladí „revolucionáři“, především studenti, svou aktivitou nešli proti „toku dějin“, který, jak víme, má mnoho meandrů, ale naopak pragmaticky se pustili do převratu. Tato generace mnohdy bezejmenných organizátorů prvních akcí na středních a vysokých školách je dnes ve věku 45-50 let a v nelítostné tržní společnosti dnes také pragmaticky dává z ideálu „mít či být“ přednost materiální hodnotě „mít“! A už vůbec si nechce přiznat, že významná část podlehla davové manipulaci a nereálným slibům. Majetek je přeceňován, sociální hodnoty ustoupily do pozadí a navíc tato generace již do určité míry ustupuje dynamice nové generace dvacetiletých, kteří jsou první generací formovanou informační a komunikační technologií.

Zrychlená poznání přinášejí i nové okruhy dříve neřešené problematiky, např. také zvýšené užívání drog, alkoholu, pokles věku zahájení sexuálního života. Mění se hodnotový systém mladé generace. Žel, pragmatismus převládá. Klíčový měl zůstat vliv rodiny, ale velice gramotná generace rodičů a prarodičů zvyklá číst, těšit se na knižní novinky, mající v oblibě knihy i divadla všech forem a kvalitní TV inscenace s kvalitními herci…, je konfrontována zcela jinou - počítačovou gramotností svých dětí a vnuků.

Právě mladá generace číst přestává, posouvá se do „kyberprostoru“ současné konzumní společnosti moderních mobilních telefonů, tabletů (a další techniky) a začíná žít více než v realitě života ve virtuální realitě youtubů, a streamů. Idea jednoho ze zakladatelů Československa, prezidenta T. G. Masaryka, že…“státy se udržují idejemi, kterými vznikly“, kdy v logice této myšlenky měla pro český národ kultura, především literatura, divadlo a hudba nadstandardní a specifické postavení, je „trhána na kusy“. Dříve byl spisovatelům, hercům, dramatikům i režisérům přiřazován až nereálný, magický význam. I to se touto generací mění.

Přechod od četby ke kyberkultuře je, žel, také přechodem od národního ke globálnímu, především k masové kultuře. To je také příčinou zcela nového trendu této generace - oslabování hodnoty národa a oslabování vlastenectví. Neuvěřitelný je tlak „sedmé velmoci“ médií hlavního proudu, které spíše používají pojem nacionalizmus s negativní konotací. Pojem vlastenectví se v médiích vytratil, a pokud se objeví, tak v negativních souvislostech. Státní instituce dokonce zařazuje zdůrazňování hodnoty národa mezi extremismus! To je ovšem varovné, protože to vytváří další rozpor ve společnosti nejen mezi starými a mladými. Můžeme být rádi, že zdánlivě rozhodnutá a neřešitelná tendence se ale začala koncem první dekády nového tisíciletí zvolna měnit. Starší generace si postupně osvojovala počítačovou gramotnost, technologie se pro ni stávaly disponibilní, a tím se i této generaci digitalizoval jiný životní styl a zvolna i ona vstupovala do kyberprostoru. Podle sociologických průzkumů využívalo již po roce 2010 počítač a internet kolem 40 % seniorů ve věku 60 – 70 let.