Ten kdo sledoval události kolem tureckého převratu podrobně, byl svědkem totálního obratu jak sdělovacích prostředků tak i politiků Západu ve vztahu k tureckým představitelům. Turecký prezident Erdogan byl v sobotu označován za zachránce a obránce demokracie za jeho podíl při potlačení vojenského puče. Toto označení si vysloužil navzdory tomu, že již nejméně 2 roky vyplývají na povrch skandály o jeho minimálně ekonomické spolupráci s Islámských státem a povstaleckými skupinami v Sýrii, kde páchají nehorázné krutosti. Byl označen za demokrata ačkoli pokračuje turecká okupace severní části Kypru či potlačování práv kurdské menšiny.

Demokrat se však pro západní politiky i média stal během jediného víkendu diktátorem. Toto označení si vysloužil rozsáhlými čistkami v armádě i ve státním aparátu. Přestože v době, kdy píšu tento článek, není jisté kdo doopravdy stál za převratem – od Fathullaha Gülena, přes USA až k samotnému Erdoganovi, jedno je jisté – nikomu nešlo o upřímnou snahu zavést v Turecku demokracii západního stylu. Pominuli skutečnost, proč by se měl západní politický systém vyvážet tam, kde o něj není zájem.

Spojené státy svou vojenskou angažovaností v regionu demokratické režimy nenastolily, ba naopak stabilita a sekularita jednotlivých států byla vyvrácena. Příkladem může být sousední Irák, kde sekulárního vůdce nahradila nekonečná občanská válka a s ní související růst islámského radikalismu. Motivem angažovanosti Spojených států v převratu by nebyla pravděpodobně demokracie, ale spíše turecká snaha o urychlené narovnání vztahů s Ruskem, s jehož prezidentem se Erdogan setká počátkem srpna. To jistě ve Spojených státech nevidí rádi, zvláště proto, že Turecko bylo vždy věrným spojencem jak proti SSSR tak proti Rusku.