Býval jsem malý klučík, štíhlý s bujarou kšticí a mnoha ideály. Psal se rok 1985 a já sledoval koncert skupiny ABBA. Netrvalo ani týden a na návštěvu přišla kamarádka mé maminky, jejiž syn před lety emigroval do Švédska.

Poutavě vyprávěla o své cestě, kterou jí komunisté povolili za jejím synkem, ale až byla v důchodovém věku. Popisovala krásné čisté ulice, domy, v obchodech spousta zboží a demokracie vysokého stupně, chlubila se jak švédští poslanci parlamentu jezdí do práce metrem.

V tu chvíli jsem se rozhodl, že opustím ČSSR a uteču do Švédska, ve kterém jsem viděl ideál demokratického státu. Když sem mi pak opravdu podařilo, ale těsně před revolucí do Švédska dostat, byl jem ohromen. Byl to můj první západní stát, který jsem viděl a jakožto švédsky mluvící jsem si užíval. Byl jsem fascinován tím, jak jednoduché tam všechno je. A jak vítaní jsme byli my, imigranti z České republiky. Vím proč, Švédové nikdy nebyli moc důslední v docházce do práce a dlouho nevydrželi na jedné pracovní pozici. Raději rok pracovali a pak si užívali 4 měsíce dovolené a pak se zase nechali zaměstnat jinde a třeba se i přestěhovali do jiné části města. Češi tam dřeli, aby si vybojovali slušnou pozici. Poslušně se zařadili do švédské společnosti.

Já se vrátil do Česka a brodil jsem se ve zdejší pseudodemokracii a pseudokapitalistické společnosti. V zemi, kde ti nahoře kradli a ti dole záviděli těm dole, co na tom byli o málo lépe. Budovali jsme kapitalismus bez peněz. Poslouchali jsme starý známý komunistický blábol proč je Západ bohatý a my na východě chudí. Produktivita práce, válka, první republika, možná i Vikingové mohli za naše ekonomické neúspěchy. Každý se bál kritizovat vládu, bylo to v lidech.

Za ta léta se komunisté proměnily v majitele společností a pravicové politiky a kradou vesele dál, ještě to co zbylo. A není-li, tak si přikrademe v EU na dotacích.