Některé národy, a také někteří jedinci, tvrdí, že jediný, před kým kdy pokleknou, je Bůh. V druhém případě, který ma tradici a národ je ochoten pokleknout je vlajka jejich státu. Má to svoji logiku, Pokleknutí je výrazem bezpodmínečné podřízenosti, či oddanosti, a něco takového si asi opravdu nikdo jiný nezaslouží. Možná ještě rodiče, či někdo opravdu mimořádně výjimečný a úctyhodný.

Když nacisté v roce 1936 chtěli na olympijských hrách demonstrovat svoji nadřazenost, tak si po sportovcích nechtěli, aby před nimi poklekli. Buď je to nenapadlo, nebo si to netroufli, a tak tehdy stačil „jen“ nacistický pozdrav. To však novodobým nacistům v roce 2020, svoloči, jež se schovává za zkratku BLM, nestačí. Chtějí nás vidět na kolenou, chtějí, abychom veřejně demonstrovali naši bezpodmínečnou podřízenost. Českoslovenští sportovci v roce 1936 poslali nácky i s jejich pozdravem do prd..e. Fotbalová reprezentace České republiky ale před novými nácky v roce 2020 poklekla. Pro mě osobně ti lidé skončili. Nechci už o nich slyšet, nechci je vidět, nechci už o nich nic vědět. Nereprezentují ani mě, ani moji rodinu, ani moji zem. Ať si klidně dál klečí před kým chtějí, ať si klidně dál hrají, s kým chtějí. Ale ne mým jménem! Ne za mě!