Tak třeba od 19. prosince loňského roku leží ve sněmovně novela zákona o dlouhodobém ošetřovném. Pokud bychom ji stihli projednat a uvést do praxe, naše nemocnice by byly prázdnější a v rezervách bychom měli větší kapacity lůžkové i lidské.

V současnosti je to tak, že pokud chce rodina svoje příbuzné domů a pokud má někdo z členů rodiny čerpat dlouhodobé ošetřovné, musí být splněny nějaké podmínky předchozího pobytu v nemocnici. To platí třeba u inkurabilních pacientů, tedy u těch, kde lékaři konstatují nevyléčitelnost. Rodiny chtějí mít příbuzného doma a starat se o něj, ale aby mohl někdo čerpat dlouhodobé ošetřovné, musí být pacient nejprve v nemocnici. U dalších nemocných je přímo stanovena doba tohoto pobytu. A aby to nestačilo, ošetřovné musí čerpat někdo, kdo je s nemocným ve společné domácnosti. Což je dnes tedy spíše méně časté, dospělé děti se svými rodiči žijí výjimečně.

V praxi to způsobuje mnoho problémů i normálně. V nynější době se přidal další – řada lůžek není k dispozici prostě proto, že rodiny čekají, až si budou moci vzít příbuzného domů. Což znamená nejen vcelku bez smyslu zabrané místo, ale hlavně musí být k dispozici personál, roste poptávka po lékařích, kteří ale vlastně neléčí, protože stav je dán, a tak dále. Prostě zbytečně zatěžujeme systém i tam, kde by chtěly nastoupit rodiny. Pouze podotknu, že vyplácení dlouhodobého ošetřovného i dalších případných dávek spojených s nemohoucností je pořád levnější, než nutnost financovat kapacity nemocnic.