Dobrý den. Vážený pane předsedající, vážená vládo, paní poslankyně, páni poslanci, využiji toho, že jsem v téhle chvíli přihlášena do řádné rozpravy a svoje vystoupení samozřejmě přednesu, ale dovolím si teď jenom reagovat na svého předřečníka. Nelze srovnávat strukturu příjmů soudců a poslanců. Soudce má kolem sebe celý úřad. Ten nepotřebuje náhrady a cesťák si vypíše na každou cestu, kterou provede. My to takto srovnávat nemůžeme.

Teď mi dovolte tedy nejdříve na úvod svého vystoupení říci, vytyčit před závorku, že budu hlasovat samozřejmě pro vládní návrh, tedy snížení platů poslanců, ale zároveň chci, aby moc zákonodárná měla stejné podmínky jako moc soudní, protože vyvažování mocí ve státě je základní princip fungování demokratického systému, demokratického státu. Nejsou to jenom volby, svobodné volby, ale je to právě to vyvažování moci zákonodárné, výkonné a soudní. To dávám na úvod.

Nyní mi dovolte trošku to rozvést a musím opět ale reagovat na to, co tady bylo řečeno od našich - v podstatě - mladých kolegů, ve vší úctě, k výroku, že parlament má reprezentativní funkci. Přátelé, parlament má reprezentativní funkci? No to snad ne! To skutečně ne! Takto to bylo do roku 1989, kdy byli poslanci - také se tenkrát říkalo parlament, ale bylo to Federální shromáždění a Česká národní rada atd. - a tam ti poslanci byli jenom reprezentanty.
Jako čestná funkce. Jednou za dva měsíce přijeli sem do Prahy, strana a vláda jim něco předložila, oni to odmávali a jeli zase domů. Byli reprezentanty lidu. Ale tak to prostě bylo.

Profesionalizace zákonodárného sboru, tedy to, že se přiznalo, že poslanec pracuje na plný úvazek, byla záležitost roku 1990, kdy se skutečně přiznaly platy poslancům proto, aby poslanci nebyli jen tou reprezentací, ale aby poslanci dokázali být oponenty moci výkonné. Aby dokázali dohlédnout to, co jim vláda, co jim ministerští úředníci předkládají. Aby to uměli posoudit. A k tomu bylo potřeba, aby to bylo na plný úvazek, a k tomu také byly přiznány náhrady.